Někdy prostě prší | Kniha Zlín

Menu
nakladatelství světových autorů
aktuální literární trendy
  • Ediční plán
  • Globální katastrofy a trendy
  • Nudge
  • Sněhulák
  • Jo Nesbø - box
  • Purity

Někdy prostě prší

Cena:
299 Kč
Autor:
Dostupnost:
skladem
ISBN:
978-80-87162-46-0
Překlad:
Viktor Janiš
Datum vydání:
15. 11. 2011
Počet stran / vazba:
256/vázaná
3.82 / 707
  • Popis
  • Úryvek
  • Recenze
  • Dotaz ke knize

Popis: Někdy prostě prší

Cesty do literatury bývají někdy trnité, ale u Michela Fabera tomu tak nebylo. Stačilo mu psát si dvacet let do šuplíku, učit se řemeslo a nakonec se nechat svou ženou přesvědčit, že už by nemusel psát jen pro sebe. Povídkou Někdy prostě prší na první pokus vyhrál soutěž Iana St Jamese a téhož roku triumfoval povídkou Ryby v Macallanově ceně. Nadějného autora si záhy povšimlo edinburské nakladatelství Canongate a roku 1999 mu vydalo stejnojmennou sbírku povídek Někdy prostě prší, za niž obdržel Cenu ondřejského kříže za nejlepší prvotinu.

Ve své první povídkové sbírce prokázal Michel Faber výjimečně živou fantazii, lásku k jazyku i podivuhodnou všestrannost. Jeho povídky jsou hravé a zároveň hluboce dojemné, satirické a přitom upřímně lidské. Setkáme se v nich s Bohem, který najde Zemi na skládce, s láskou v sexshopu i s rybami, které plují ve vzduchu a číhají v uličkách. Michel Faber bývá přirovnáván k Ianu McEwanovi či Roaldu Dahlovi, ale už touto první sbírkou dokázal, že je to spisovatel naprosto originální.

 

Úryvek: Někdy prostě prší

Recenze: Někdy prostě prší

RECENZE: Kniha Někdy prostě prší aneb Ede, je konopí pořád nelegální?

Topzine.cz, 13. března 2012, autorka: Lenka Lokvencová

Někdy prostě prší je povídková sbírka původem holandského autora Michela Fabera, která se po 14 letech konečně dočkala překladu do češtiny. Kniha vyšla již v roce 1998 a ve své domovině sklidila neskutečný ohlas. Za některé části oprávněně.

Michel Faber balancuje na pomezí sci-fi literatury a příběhů všedních dní. Někdy prostě prší je soubor povídek, které autor léta psal a skrýval ve svém šuplíku, aby je nakonec vydal jako průřez celým svým dílem.

Povídky nemají jednotné téma ani žánr. Setkáme se zde s podivným postapokalyptickým světem, kde ryby opustily moře a terorizují zbývající lidstvo, stejně jako s mladým Bohem, který najde Zemi na smetišti.

Místo tu však naleznou i zcela běžné příběhy o lásce ze sexshopu, o opravě zchátralého kostelíka či rodinná story o pobytu v africké zemi Nikoho. Žádný děj není stejný, ani jeden příběh není otřepaný.

Faberovy pábitelé

Osobitý styl Michela Fabera se nedá příliš popsat ani zachytit. Příběhy vypráví ich formou i z pohledů třetí osob, stejně jako se čtenář někdy dočká vyvrcholení, zatímco jindy děj zkrátka vyšumí do ztracena. O jediném kousku se však nedá říci, že by byl prvoplánový, či snad nezdařilý.

Jednotlivé figurky příběhů se nedají popsat jako vtipné ani groteskní, a přesto občas sklouzávají téměř ke stylu Hrabalových pábitelů. Jak jinak byste nazvali řádovou sestru, která přebývá na útese, aby mohla spasit sebevrahy, kteří sem přijdou ukončit svůj život, či bláznivého vynálezce, čekajícího, až uzákoní konopí, aby konečně mohl realizovat svůj velký objev.

S Hrabalem má Faber společný nejen literární styl, ale také část života. Stejně jako slavný český spisovatel i autor Někdy prostě prší vystřídal řadu zaměstnání. Vzdělával se jako zdravotní bratr, ale pracoval jako uklízeč, barman, balič či pokusný lékařský králík.

V příbězích je značně patrné, že je autor psal v průběhu několika let. Styl psaní se liší a není zcela jasné, zda se autor během let vypsal, či jsou jednotlivé styly užity zcela záměrně. Dokonce by se občas dalo polemizovat, zda se jedná o stejného autora.

Někteří kritici tvrdí, že Michel Faber je zkřížením Roalda Dahla s Franzem Kafkou a také směska Somerseta Maughama a Iana McEwana. Ani to však není zcela pravda. Michel Faber je především Michel Faber. Jeho styl i příběhy jsou zcela specifické, nepostihnutelné. Styl sklouzává ke kafkovskému stylu, příběhy občas připomínají McEwanovy Černé psy. Připomínají, nikoliv kopírují.

Skotský autor z Holandska

Michel Faber se narodil v Holandsku, hned v dětství se však se svými rodiči odstěhoval do Autrálie, kde vyrůstal a studoval. Po mnoha letech se opět vrátil do Evropy, přesněji do Skotska, kde žije dodnes. Psát začal již v 80. letech, ale vydání první sbírky se dočkal až v roce 1998. Hned v zápětí si tuto sbírku zamilovali nejen čtenáři, ale také kritici. Faber nastoupil cestu oceňovaného autora.

Jeho další sbírky ani novely se už takového ohlasu nedočkají. U nás vydaná novela Fahrenheitova dvojčata se dočkala sice pozornosti, nikoli však kladného přijetí. V posledních letech se také prosadilo dílo Pod kůží, ani to však nedosáhlo významu Faberovy prvotiny.

Povídky pro fajnšmekry

Někdy prostě prší není povídkovou sbírkou pro každého. Mladší čtenáře tento kousek zřejmě nezaujme, protože se nejedná o příliš humorné příběhy. I když smích nechybí, najde se v knize jen pár momentů, které jsou prvoplánově vtipné. Jednotlivé části naopak prolíná filozofování a úvahy o životě.

Čtenář tu nenajde ani velkou romanci, horor či krimi, a přesto nic z toho příběhy nepostrádají. Michel Faber je skládá z drobných střípků, každodenních scén, které jsou pro každého tak běžné, že se nad nimi ani nepozastaví. I když někdy to je až na škodu. Běžnost několika příběhů je natolik fádní, že čtenář ani nepochopí, k čemu ta či ona povídka vznikla. Jak se však na takové běžné úkony, jakými je zapínání knoflíků, dívá taková průměrná levá ruka, to už si budete muset přečíst v Někdy prostě prší.

Michel Faber: Někdy prostě prší

Literární.cz, 29. února 2012, autor: Vojtěch Vaner

Titulní povídka Faberovy sbírky Někdy prostě prší má svůj příběh příběhu. Autorovi začala úspěšná kariéra poté, co jeho žena zaslala právě tuto povídku do literární soutěže, zřejmě trochu roztrpčená tím, že Faber píše dvacet let jen do šuplíku. Povídka zvítězila a úspěšné byly i všechny další. Faber se stal oblíbeným autorem současné anglosaské literatury a i mezi českými čtenáři postupně získává věrné příznivce.

POVÍDKOVÁ PRVOTINA MICHELA FABERA

Tvar, 2. února 2012, autor: Zdeněk Beran

Michel Faber: Někdy prostě prší Z angličtiny přeložil Viktor Janiš Kniha Zlín, Zlín 2011

Michel Faber (nar. 1960), současný prozaik poněkud zamotané holandsko-australskoskotské provenience, je českému čtenáři znám díky třem již dříve přeloženým titulům. Nyní se k nám dostává sbírka povídek, jíž Faber vstoupil do literatury, a to značně opožděně, až ve svých devětatřiceti letech. Na první pohled se zdá, že je to soubor značně různorodých textů, prostě sebraná žeň dvou desetiletí, po která sice talentovaný mladý muž psal, ale neodvažoval se publikovat. Střídají se tu povídky realistického ražení a sociálního zaostření s fantastickými hříčkami, v nichž autor rozehrává své nevšední nápady a překvapivé úhly pohledu na skutečnost. Některé texty se hned napoprvé zadřou hlouběji, jiné působí jako banalita. Při pozornějším pohledu však zjistíme, že ve sbírce lze nalézt jednotící hledisko a že Faberův svět v ní postupně krystalizuje do zřetelných obrysů. Máme tak možnost nahlédnout do spisovatelovy dílny, která je poměrně slušně vybavená, a zároveň si uvědomit, v čem spočívá podstata Faberova sdělení, totiž jak tento autor vidí, cítí a předvádí život.

Ze stěžejních textů sbírky je patrné, že v centru Faberovy pozornosti stojí lidé nějakým způsobem znevýhodnění, postavy, které se buď přímo ocitly v tíživé situaci nebo se prostě těžko smiřují se svým postavením, ať je to cokoli. Zvláštní úlohu mezi těmito postavami hrají děti či adolescenti konfrontovaní s otázkami, k nimž ještě nedozráli. Na to jako by chtěl autor zvlášť poukázat. Až dojemná je naivita, s níž chce třináctiletá Margo z povídky Skládání účtů vyřešit nebezpečí hrozícího umělého potratu, když ji do jiného stavu přivedl její vlastní či nevlastní (kdo ví?) otec; je jí jasné, že musí utéct z domova, ale současně ví, že tam nemůže nechat nemohoucí babičku, o kterou by se ledabylý otec nepostaral. Naivní je i pubertální chlapec Scott z povídky Někam do tepla a pohodlí, který sice dokáže v obchodě ukrást pornočasopis, ale už nechápe, že sestru vzápětí doprovodil na potrat a z čeho pak pramenily její následné potíže. Z těchto textů zaznívá soucit se zranitelností nevinných vystavených syrovému světu konce 20. století. I známky otrlosti či zdánlivé cyničnosti dospívajících, které jsou jakoby v rozporu s jistým idealismem starší generace, nejsou ničím jiným než obranným gestem vůči světu bez příkras: tak jedná Katarzyna (Pidgin američtina), denně vystavená oplzlým poznámkám štamgastů ve strýcově restauraci, tak jedná osmnáctiletá „gotická“ Lydie v pouštní vyprahlosti nehostinného koutu Afriky.

Zřejmě nejsilnějším textem celé sbírky je povídka úvodní, která dala název celé sbírce. Může se zdát, že do ní autor vtěsnal snad až příliš mnoho, těžko však lze popřít, že veškeré motivy skloubil mistrně a zcela organicky. Příznačně se odehrává v zastrčené skotské vesnici, kam přijde Frances na zástup za učitelku, která z nějakého důvodu musela své místo opustit. Text si udržuje napětí a postupně graduje až k odhalení pravého, krajně brutálního důvodu učitelčiny absence. Frances se jakoby kouzlem dokáže proměnit v ochránkyni dětí ve své třídě, a přitom ve svém soukromém životě trpí neochotou partnera mít společné vlastní dítě. Tak jako v některých jiných textech tu tímto způsobem vzniká ještě jiné napětí než to, které je dané záhadnou zápletkou, a sice napětí mezi soukromým a veřejným prostorem, či přímo mezi vnitřním a vnějším životem postavy. Vytváří se tak dvojí významový plán a ten je navíc podpořen volbou názvu: v povídce opravdu prší, dokonce tak, že se promáčí domek, v němž Frances se svým přítelem dočasně bydlí, ale ve skutečnosti jde o jiný déšť. Někdy prostě prší, anebo přesněji podle originálu, někdy přece musí přijít déšť, který se stane závlahou plodnosti a současně i očistným prostředkem, nevyhnutelnou katarzí. Podobně i v jiných povídkách: „krusta pekla“ není jenom domorodý název pouště, ale i vnitřní pocit Ivanky, Lydiiny matky, která marně touží po skutečně odevzdané lásce svého muže, jíž by mohla nahradit ztrátu dvou dětí; Tunel lásky není jenom jméno melbournského pornokina, ale i romantická touha po sblížení mezi vypravěčem Mikem a jeho protihráčkou Karen. Faber, sám podle všeho bytostný romantik a idealista, prostě vypráví příběhy, v kterých se zdánlivě nic neděje, ale přitom jsou plné významů.

V omezené míře to platí i o povídkách fantaskních. V nich se však bohužel více projevuje autorův sklon k alegoričnosti, která někdy působí banálně. Takovému vyústění se Faber ostatně nevyhne ani v povídkách, ve kterých je fantaskno přítomno nanejvýš přeneseně, jako je Půl miliónu a zázrak. Oceněná postapokalyptická fantazie Ryby tak svojí průhledností spíše zklame: motiv opresivní sekty Církve Armagedonu a vzduchem plujících kosatek útočících na ruiny kostela je snad až příliš přímočará kritika degenerace duchovního rozměru člověka v současné civilizaci. Slečna Koulová a slečna Luntová, groteska o tom, kterak extrémně rozdílný postoj k jídlu nakonec zahubil dvě velmi podobné krásné mladé ženy, může být chápána jako bizarní alegorie těhotenství, avšak o jejím smyslu se asi lze jen dohadovat. Na rozdíl od Červené míchačky s betonem, která svým důrazem na nemožnost uniknout vlastní posedlosti spojuje texty fantaskní s realistickými (jakkoli je třeba být u tohoto pojmu zdrženlivý).

Pro toho, kdo se dosud s Faberem neseznámil, je sbírka Někdy prostě prší dobrou průpravou. Potěší autorův smysl pro humor, robustnější výraz (dobře vystižený i v překladu) a především jeho pronikavý, citlivý pohled na méně okázalé stránky života. Kdo Fabera zná, může český překlad jeho prvotiny brát jako další předstupeň k vydání autorovy dosud nejambicióznější prózy, rozsáhlého románu Kvítek karmínový a bílý.

Povídky krev a mlíko neomaleně ukrutného autora

Knihožrout.cz, 16. ledna 2011, autor: Richard Klíčník

Michel Faber stále v Česku čeká na vřelejší čtenářské přijetí. Jeho román Pod kůží je sice vyprodaný, ale náklady jeho knih se bohužel stále nepodobají nákladům autorů, kteří jsou v zahraničí tak úspěšní jako on. A je to škoda, protože na současné scéně patří ke spisovatelům zapamatovatelným. Jeho schopnost imaginace a vytvoření atmosféry patří mezi příslovečné.

Po letech od vydání originálů se českým čtenářům dostává do rukou povídková sbírka nazvaná podle autorovy prvotiny Někdy prostě prší. Jedná se již o druhou sbírku povídek, která vychází u Knihy Zlín. První, Fahrenheitova dvojčata, vyšla česky v roce 2008 a představila Michela Fabera jako zručného vypravěče, který střídá prostředí i vypravěčské styly s nebývalou lehkostí.

Skvost mezi povídkami

Podobně je tomu také u Někdy prostě prší. Titulní povídka navíc patří k tomu nejlepšímu, co kniha nabízí, a není proto divu, že autorovi dopomohla k získání respektu. Vypráví epizodu ze života jakési krizové novověké Mary Poppinsové, učitelky, kterou školy povolávají, dojde-li ve škole ke krizi. Ač se jedná o krátkou povídku, je napínání čtenářů, kteří nevědí, co se ve třídě stalo tak strašného, takřka neúnosné. Faber navíc předvádí bravurní introspektivu nejen do hlav dětí, ale i jejich učitelky, která i při všech svých kvalitách trpí silnou deprivací. Kdyby Michel Faber nikdy v životě po Někdy prostě prší už nic nenapsal, stejně by se zapsal mezi nejlepší autory povídek.

Přestože kniha obsahuje tuto perlu, nezbývá než přiznat, že se jedná o dílo mladší a poměrně i ne tolik dobré jako Fahrenheitova dvojčata. V některých povídkách je už Faber sám sebou, napíná čtenáře na maximum a je k nim neomaleně krutý (hůře se k nim chová jen málokterý spisovatel), když v nejlepším utne k dokonalosti rozehranou partii, ale stále je znát, že si v povídkách zkouší, co ještě papír snese a co nikoli.

Poněkud bizarní počteníčko

Jednou z nejbizarnějších (i na Faberovy poměry) je povídka Slečna Koulová a slečna Luntová, která pojednává o dvou mladých krásných ženách, které žijí spolu v jedné domácnosti a obě jsou v zásadě šťastné. Jednoho dne se však z neznámých důvodů (opět ona Faberova nevycválanost, kdy se neobtěžuje s jakýmkoli vysvětlováním) začne naplňovat jejich osud a ke slovu přichází ono slavné nomen omen. Slečna Koulová začne nehorázně přibírat a osud slečny Luntové je taktéž jasný. V úvodu civilní povídka nabývá hororových tvarů a pochválen buď Michel Faber, že alespoň tuto etudu dotáhnul do konce.

Velmi Faberovská je i povídka Ukecaná buňka, která svou konstrukcí tak trochu přípomíná jeho pozdější novelu Evangelium ohně.(recenze zde) Když podivínský vědec objeví princip, na kterém se dají tekutiny ochlazovat či ohřívat s vynaložením minimálních nákladů, změní se svět. Ale ještě více se změní život lidem v okruhu vynálezce. Povídka o příčině a následku také patří k těm povedeným.

Ne vždy se zadaří…

Poněkud únavná je povídka Ninina ruka, která není více než etudou ve spisovatelské akrobacii. Faber v ní popisuje život Niny z pohledu její pravé ruky. I přes nevelký rozsah se potenciál a originalita vnímání světa prostřednictvím ruky vyčerpá velice záhy a dramatické vyvrcholení už čtenář přijímá jen s jakýmsi útrpným úsměškem.

Recenzi zakončeme ohlédnutím za povídkou Někam do tepla a pohodlí, která naopak nenudí i přes téma, které by se dalo považovat za vyčerpané. Sestra požádá svého mladšího bratra, aby ji doprovodil na malý, maličkatý chirurgický zákrok, kam se bojí sama. Celou hrůzu umělého přerušení těhotenství ale Faber popisuje zprostředkovaně právě skrz mladšího bratra, který nejenže netuší, co se děje, ale těsně před okamžikem, kdy jej sestra nachází a žádá o pomoc, ukradl v obchodě pornočasopis. Celý prokletý den se mu proto smrskne na přemýšlení o tom, jak neprozradit, že se mu na tělo lepí pod oblečení skryté fotografie nahých dívek. Kontrast mezi dvěma příbuznými, ale naprosto odlišnými situacemi prožívanými v galerii, zanechá na patře čtenáře pachuť, kterou dlouho nesmyje.

Přesto že jsou Fahrenheitova dvojčata zapamatovatelnější, potěší povídková sbírka Někdy prostě prší všechny milovníky povídek, a fanoušky Michela Fabera dvojnásob.

Někdy prostě prší

Goodreads.com, 12. ledna 2012, autor: Petr Koubský

Svou prvotinu vydal Faber až v osmatřiceti letech, což jste asi už slyšeli, začíná tím každý jeho medailonek. K nám se dostala se zpožděním dalších třinácti let. Je to sice škoda, ale téhle literatuře čas neublíží. Sbírku tvoří patnáct povídek, jež sdílejí podivuhodnou vlastnost: zapamatujete si je. Mají logiku, mají pointu, emocionálně vás zasáhnou. Odpovídají Hemingwayově poučce: povídka je jako ledovec, devět desetin z ní má tvořit to, co vůbec nebylo napsáno, ale autor to věděl. Z Faberových povídek je vám jasné, že vždy jde o malý výřez z velkého obrazu, který by autor dovedl namalovat, kdyby se pro to rozhodl.

Nejsilnější mi Faber připadá tam, kde zůstal u víceméně čistého realismu (Někdy prostě prší, Někam do tepla a pohodlí, Krusta pekla, Skládání účtů, Pidgin američtina, Tunel lásky). Titulní povídka je mrazivě dokonalá, není k ní naprosto co dodat (jen mám pocit, že by její účinek byl ještě silnější, kdyby se z jedné důležité věty škrtlo pět slov). Pidgin američtina a Krusta pekla jsou tak dobré komentáře ke stavu západního světa, že stoprocentně fungují dodnes (i po 9/11 a dalších změnách).

Trochu méně mě oslovují příběhy s vysloveně fantaskními prvky (Ryby, Příběh jedné hračky, Slečna Koulová a slečna Luntová, Červená míchačka s betonem), ne že by byly vymyšlené a napsané hůř, ale jdou cestou trochu menšího odporu. Jejich emocionální účinek je však velmi silný, což je i případ povídky Ninina ruka, kterou lze číst více i méně doslova (ale pořád bude dobrá). Příběh jedné hračky, něco mezi H. C. Andersenem, Malým princem a Vesmírnou odysseou, je ideální na důkladné vybrečení. V Rybách je zas pěkně vidět, co by s takovým námětem (postapokalyptický svět, kde ryby létají oblohou) provedl třeba i dobrý autor fantasy a oč jinak si poradil Faber: nevysvětluje, nezdůvodňuje, ale také nezůstane jen u líčení atmosféry (i když by s tím bohatě vystačil, je úchvatně děsivá). Ne; tohle je povídka podle všech pravidel, s ostrou a nečekanou pointou.

Co ostatně platí o všech patnácti. Michel Faber je úchvatný talent, spisovatel mimo žánrové škatulky a rozhodně jeden z nejzajímavějších současných angloamerických autorů. Překlad Viktora Janiše je skvělý jako vždy. Janiš má Fabera rád a dělá pro něj to nejlepší, co může překladatel pro autora udělat. — Povídky ve sbírce Někdy prostě prší nejsou radostné, ale jejich čtení je čistá radost.

Dotaz k produktu Někdy prostě prší

Pole označená * jsou povinná.

Jméno:
Telefon:
E-mail:povinné *
Číslo "10" slovy:povinné *
Váš dotaz:povinné *
 
 

Dále doporučujeme

Fahrenheitova dvojčata

Fahrenheitova dvojčata

Michela Fabera porůznu přirovnávali k Ianu McEwanovi, Paulu Austerovi či Roaldu Dahlovi, ale sbírka povídek Fahrenheitova dvojčata bohatě dokazuje, že pro Fabera jsou všechny škatulky…

Kniha zvláštních nových věcí

Kniha zvláštních nových věcí

Kniha zvláštních nových věcí je veskrze originálním dobrodružným příběhem o víře a poutech mezi dvěma lidmi, které od sebe dělí mnoho světelných let. V tomto důležitém…

Fahrenheitova dvojčata (paperback)

Fahrenheitova dvojčata (paperback)

Michela Fabera porůznu přirovnávali k Ianu McEwanovi, Paulu Austerovi či Roaldu Dahlovi, ale sbírka povídek Fahrenheitova dvojčata bohatě dokazuje, že pro Fabera jsou všechny škatulky…

Gloverův omyl

Gloverův omyl

Druhý román mladého britského prozaika a básníka Nicka Lairda je brilantní sondou do psychiky outsidera, který je svědkem, cynickým glosátorem a ve finále sabotérem milostného vztahu…