Modrá pole | Kniha Zlín

Menu
nakladatelství světových autorů
aktuální literární trendy
  • Ediční plán
  • Globální katastrofy a trendy
  • Nudge
  • Sněhulák
  • Jo Nesbø - box
  • Purity

Modrá pole

Modrá pole
Cena:
239 Kč
Dostupnost:
není skladem
ISBN:
978-80-87162-17-0
Překlad:
Alice Hyrmanová-McElveen
Datum vydání:
12. 05. 2009
Počet stran / vazba:
180/vázaná
3.87 / 845
  • Popis
  • Úryvek
  • Recenze
  • Dotaz ke knize

Popis: Modrá pole

Do domu mrtvého kněze se nastěhuje neznámá žena s dlouhými nečesanými vlasy a začne pálit jeho nábytek. Farmář zadluží rodinný statek a jede si na taneční zábavu hledat ženu. Spisovatelka hledá inspiraci v samotě krásného ostrova, ale vyruší ji zneklidňující žádost hlasu s cizím přízvukem. Druhá sbírka povídek Claire Keeganové nabízí uhrančivé příběhy z irského venkova, kde současnost splývá s minulostí a skutečnost s legendou, kde i v moderním světě vládnou temné mystické síly, kterým se člověk může vzepřít jen na vlastní nebezpečí. Mistrně zpracované příběhy se autorce podařilo úspěšně sladit do jedné knihy. Spojením lyričnosti a snové logiky s tvrdou realitou Irska, zápasícího s vlastní minulostí, vytváří Keeganová nový svět, který zkoumá svým nekompromisním pohledem. Ostré vnímání místa a suchý humor, přesnost a krása vyjádření, dokonalá stavba a nečekaná rozuzlení, to vše kombinuje v pravou hostinu čtenářských lahůdek.

 

Úryvek: Modrá pole

Recenze: Modrá pole

Keegan, Claire: Modrá pole

iLiteratura.cz, 12. listopadu 2009, autorka: Michaela Plicková

Claire Keeganová: Modrá pole (Walk the Blue Fields), přel. Alice Hyrmanová McElveen, Kniha Zlín 2009,

Claire Keeganová, dnes již etablovaná irská prozaička, na sebe upozornila v roce 1999 svou první povídkovou sbírkou Antarktida, kterou příznivě přijali čtenáři i kritika. V jejím díle lze vystopovat jistou paralelu mezi prostředím vyprávěných příběhů a její vlastní zkušeností z dětství a dospívání, které Keeganová prožila na irském venkově.Modrá pole, její druhá kniha, vyšla v originále v roce 2007 a autorka za ni získala četná ocenění.

Nová povídková sbírka dostala název podle jednoho z textů, které ji tvoří. Všechny povídky v Modrých polích jsou jednoznačně prostorově ukotvené. Až na jednu výjimku se všechny odehrávají právě v periferních částech Irska. Autorka je však nesituuje do jedné vesnice, jejíž svět by mozaikovitě společně skládaly. Každá z povídek naopak představuje jiný kraj a skrze vykreslení jednotlivých míst nepřímo tematizuje i problémy, které jsou pro Irsko příznačné. Z tohoto rámce vybočuje pouze povídka Na samém kraji moře, jež čtenáře přenese do malého amerického městečka na pobřeží. Přes své odlišné místopisné zasazení však svou provinciálností do celkové kompozice sbírky zapadá.

Oproti tomu Keeganová ponechává u většiny svých příběhů zastřenou rovinu časovou. Přesné historické ukotvení jednotlivých povídek povětšinou chybí. Čtenář se tak ocitá v místě, kde vládne téměř mytické bezčasí. Minulost se zakusuje do přítomnosti, dávné události v životech postav vyplouvají na povrch a jejich nenadálé zpřítomnění jim dodává nový rozměr. Podobně pak Keeganová nenásilně naťukává mnohá palčivá témata z irské historie.

Čas i prostor jsou velmi často ovlivněny irskou folklórní tradicí. Divoká krajina zrcadlí samotu a vykořeněnost jejích obyvatel, je ideálním pozadím pro pokřivené mezilidské vztahy a krutosti, kterých se jeden na druhém hrdinové dopouštějí. V civilizované krajině se objevují síly iracionálna, které si lidé nedokážou pomocí pouhého rozumu vysvětlit. Jejich bezpečný svět se najednou hemží tajemnými bytostmi a silami, které je třeba respektovat. Tak hrdinka Margareta vNoci jeřabin ze strachu před špatnými následky nikdy nezapomene vylít vodu z necek, když si večer myje nohy, a pro všechny případy raději pomočí trávu okolo svého osamělého domu.

Stejně jako prostor a zvyky postav, i rytmus a čas vyprávění se podvolují tradici folklórního orálního vyprávění. Děj příběhů plyne klidně, volně, bez přílišných odboček. Každá věta má své místo, každý detail směřuje k závěrečné pointě. Téma síly lidového vyprávění je nejvýrazněji zpracováno v Lesákově dceři. Marta svým sousedům převypráví historii svého nešťastného manželství a donutí svého muže, aby vše vyslechl také. V okamžiku, kdy je schopna dlouho nevyřčené city převést do slov, příběh dospěje ke katarzi.

Kromě orální tradice je u Keeganové patrná i další inspirace Autorka většinou portrétuje své postavy v rámci jednoho dne, který se dá označit za hraniční okamžik v jejich dosavadním životě. V tomto krátkém čase dokáže nastínit celý jejich život, přivést na povrch jejich touhy a zklamání, osvětlit motivace jejich činů. Tato struktura odkazuje ke kompozici antických tragedií, které se rovněž v rámci přísné časové jednoty odehrávaly v horizontu jednoho dne.

Po formální stránce jsou jednotlivé příběhy veskrze jednoduché. Keeganová pravidelně střídá dialog s hlasem vypravěče. Používá introspekci, ve vzpomínkách postav skáče do minulosti, jinak je chronologie veskrze zachována. V tom lze opět vidět podobnost s mýty a orální tradicí. Autorka používá k vyprávění třetí osobu, pouze vDárku na rozloučenou se uchyluje k osobě druhé, která ji umožňuje docílit surovějšího tónu a přímějšího kontaktu se čtenářem.V Lesákově dceři volí neobvyklého vypravěče – část příběhu je líčena z pohledu psa. V této povídce jsou navíc události střídavě nahlíženy ještě očima Marty a jejího manžela.

Svoje spisovatelské krédo Keeganová nastiňuje už v prvním textu sbírky Pomalá smrt v bolestech. Hrdinka, mladá spisovatelka, která se pokouší najít v osamělém domě inspiraci pro své nové dílo, si v průběhu příběhu čte jistou Čechovovu povídku. Tímto malým intertextuálním odkazem se autorka nepřímo přihlásila k čechovovské tradici. Úsporností psaní, perfektní výstavbou zápletky a závěrečnou gradací, která je završená přirozeně působící pointou, se bezpochyby může směle zařadit mezi její úctyhodné pokračovatele.

Baladická vyprávění ze Smaragdového ostrova

Reflex, 26. srpna 2009, autorka: Klára Burianová

Málokterý spisovatel se nezdráhá velkoryse upotřebit své nosné nápady „jen“ na povídky. Jistě se najdou výjimky – Čapek a Nabokov, Capote a Čechov… Cenami ověnčená sbírka povídek Modrá pole od Claire Keeganové nabízí obdobné literární velkodušnosti plnou náruč – přinejmenším polovině z celkem osmi povídek by totiž románová forma slušela.

Jde v pořadí o druhou sbírku jedenatřicetileté irské autorky. Ta první s názvem Antarktida vyšla již v roce 1999. I přes zatím nepříliš rozsáhlé dílo bývá Keeganová v Irsku, kde do svých sedmnácti let vyrůstala a které tak dobře zná, bez váhání označována za jeden z největších literárních talentů současnosti. Něco na tom bude.

Kromě jednoho se všechny příběhy odehrávají v Irsku; nacházejí tak společný jmenovatel v konturách katolického venkova a zemitých, mlčenlivých postavách. Kulisy drsné krajiny dodávají příběhům baladickou osobitost, která se vytrácí v jediném příběhu, jenž se odehrává ve Spojených státech. Mohlo by se zdát, že se motivy příběhů začínají po čase opakovat, nicméně ke sterilitě představivosti Keeganová nesklouzne.

Typy postav si jsou ovšem často podobné. Samorosti, životem nijak nehýčkaní samotáři, štvanci nebo ztroskotanci. O chlup lépe jsou vykresleny ženské hrdinky. V povídkách jako Pomalá smrt v bolestech nebo Noc jeřabin se setkáváme se silnými ženami, docela neromantickými a údernými, jež jdou přímočaře za svým. Obzvlášť postava Margarety z Noci jeřabin, opředená mytologickou pohádkovostí a magií, je okouzlující, nezávislá a nebezpečná.

„Margareta přišla domů, vytáhla knězovu postel z ložnice, dovlekla ji dolů za dům a polila ji petrolejem. Trvalo dlouho, než se rozhořela, potom ale vzplála a shořela na prach. Vrátila se dovnitř a začala bourat díru ve zdi mezi jejich dvěma domy. Stack stál ve svém domě na druhé straně zdi a měl strach. Až ta zeď spadne, nic už nikdy nebude jako dřív. Cítil hoře Margarety Fluskové. Její hoře bylo nesmírné. A její síla; Margareta měla sílu za dva muže.“ Paralela s Větrnou hůrkou Emily Brontëové

To většina mužů vypadá jako odlitek jednoho nedokonalého vzoru. Omámeně se soustředí jen na sebe, v lepším případě pak na svou půdu.

A jejich ženy jim takovou sebestřednost neodpouštějí. Manželka lesáka Deegana z povídky Lesákova dcera čeká mlčky dlouhou dobu, aby se manželovi mohla krutě odvděčit, dívka z Dárku na rozloučenou trpělivě snáší otcovo zneužívání, aby nakonec mohla odletět za novým životem do Ameriky. I tak si však pokřivení mužští hrdinové uchovají alespoň špetku čtenářových sympatií, čímž Keeganová trochu připomíná jinou anglicky píšící autorku, která dokázala mistrně vylíčit vesměs zkažené hrdiny a strohou krajinu – Emily Brontëovou. Jejího Heathcliffa z románu Na Větrné hůrce nejde docela zavrhnout, ať už prováděl cokoli. A Keeganová umí s míněním čtenáře kouzlit podobně.

Příběhy nejsou přesně časově vymezeny, a tak jen občasný detail dává tušit, v jaké dekádě se odehrávají. Vypravěčský styl Keeganové je prostý všech manýr, věcný, dokáže zacházet s atmosférou a jemnými záchvěvy nálad. Přesto se nelze zcela zbavit pocitu, že autorka nepřináší svým psaním zatím nic natolik výjimečného, co by titul „jednoho z největších talentů“ přesvědčivě obhajovalo… Vyčkejme další knihy.

Mít půdu pod nohama. Irský venkov v povídkách Claire Keeganové

Respekt, 2. srpna 2009, autor: Jan Němec

Proč nás něha odzbrojuje daleko účinněji než násilí?“ táže se v duchu kněz pod rukama čínského léčitele v maringotce na irském venkově. O pár minut později Číňan z knězova těla vytlačí veškerou bolest: vykřičené jméno dívky, kterou kněz před několika hodinami oddal, té dívky, s níž před pár lety prožil milostný vztah. A to je vlastně všechno. Povídka Claire Keeganové Modrá pole, jež dala jméno i celé knize povídek, je čistá jak venkovský vzduch a pozvolná jak krajina v podhůří. Větami je vidět skrz, vše se přirozeně rozkládá na svém místě. Žádné efekty digitální éry, retuše a filtry, žádné žánrové obrázky ani nekonečné sebezpytování, ale poctivé psaní o lidech. Jaká úleva!

Byliny pod postelí

„Já jsem se vdala za psaní. Nepředpokládám, že by pro mě něco mohlo kdy být důležitějšího,“ přiznává Claire Keeganová (1968) v jednom z interview. A o své „domácnosti“ říká: „Ano, líbí se mi být spisovatelkou. I když se ji svět kolem nás snaží neustále potlačovat, imaginace je pravdivější a mocnější než skutečnost.“

Vyrostla na irském venkově, kam je také většina jejích povídek zasazena. Už v sedmnácti ovšem utekla do Ameriky, kde vystudovala angličtinu a politologii. Po návratu na ostrovy k tomu přidala tvůrčí psaní a skutečně také psát začala. V roce 1999 publikovala svou první knihu povídek Antarktida, za kterou obdržela několik cen. Ta další, Modrá pole, vyšla v originále o osm let později a představuje teprve druhý publikovaný svazek její prózy. Keeganová si dává na čas, ale ten hraje pro ni, protože přináší zrání. Zatímco povídky z Antarktidy označila kritika za místy zbytečně zlostné a efektní, Modrá pole zastihují autorku klidnější a neokázalou. Podstatně ubylo znásilnění a sebevražd, Keeganová najednou dokáže víc s málem. Zvlášť dobře pracuje s atmosférou a náladami, je přesná v detailech a oslnivá v metafoře, jako když tanec na parketu přirovná ke kmitání kočičího jazýčku v misce s mlékem.

Povídky Keeganové se odehrávají v jakémsi bezčasí, pouze detail je tu a tam dobově ukotvuje. Výše zmíněný příběh kněze, který oddá svou dávnou milou, by se mohl odehrávat kdykoli, lidová balada je zpod něj cítit jak byliny sušené pod postelí. Ale vyústění, k němuž dojde v maringotce čínského léčitele, nedovolí pochybovat o tom, že příběh patří do současnosti – najednou tu zazní přiznávka globální migrace a alternativní medicíny. Keeganová takto pracuje záměrně: nechává časnost ukapávat z nadčasovosti a zároveň se moudře vyhýbá jakékoli příliš zjevné aktualitě. Příběhy si tak udržují svůj ráz archetypálních koryt, jimiž se žene živá zkušenost.

Noc s kozou

Přestože se až na jednu všechny povídky odehrávají na irském venkově, nejde o žádná bukolika nebo pastorální idyly. Irský venkov je tu drsný, šlehaný větrem, slaný. Na takovém místě lze těžko čekat jiné postavy než samotáře, lidi s cejchem vypáleným někde uvnitř. Jsou silní, těžko přístupní a nahořklí. Takový je Brady, titulní postava nejzdařilejšího kusu Vrané koně, takoví jsou Margareta i Stack z Noci jeřabin, povídky, která záměrně přečuhuje až kamsi do mytologie.

Samozřejmě, že všichni k sobě hledají cestu, jenže cesty tu často vedou jen do polí, melancholicky modrých, a jedinou jistotou zůstává půda. „Kašli na to. Ty pole tu budou, i když my tu už dávno nebudem,“ říká na baru zasmušilému Bradymu jeho kumpán. Jenže Bradyho svědí ve vzpomínkách ten cejch: obraz ženy, jíž v opilosti vyhnal koně na silnici, a ona odešla.

Půda a zvířata tu hrají zásadní roli. V nejdelší povídce souboru, záběrem spíše novele Lesákova dcera vystupuje retrívr přímo jako jedna z hlavních postav. Keeganová nechává psa přemýšlet a píše o jeho vnitřních pochodech. Ve světě, který se kolem půdy a zvířat točí, je to vlastně přirozené, dát hlas i jim. V Noci jeřabin zase osamělec Stack žije dlouhá léta pouze se svou kozou, spává s ní v jedné posteli a vemena jí natírá olejem Palmolive. Nic z toho přitom nepůsobí směšně.

Tady na irském venkově je Keeganová doma a tady je nejsilnější. Jakmile v povídce Na samém kraji moře odskočí do Ameriky a k jinému typu postav, část jejího kouzla se ztrácí. Přesné temperování atmosféry a nálad je pryč, text se rozklíží k tichému skřípání a končí v rozpačitosti. Styl, který si Keeganová osvojila, jako by byl přesně kalibrován na irský venkov a jinde už nepřiléhá tak těsně. V celkovém kontextu vyznívá nepřesvědčivě také úvodní povídka, která nepříliš důmyslným způsobem tematizuje samotné psaní. Zdá se, že autorka zde stvořila postavu jen proto, aby ji mohla znetvořit, a to je vcelku neužitečná, navíc trochu špinavá práce.

Vždy je o co klopýtnout. Ale důležitější je, že Keeganová má prostě půdu pod nohama. Platí to doslova i přeneseně a na těch nejlepších stránkách Modrých polí o tom svědčí jedna věta vedle druhé. Ví, o čem píše, a ví, jak o tom psát.

Modrá pole

Houser.cz, 9. července 2009, autorka: Eva del Risco Koupová

Osm uhrančivých povídek Modrá pole, jejichž autorkou je Irka C. Keeganová vydalo nakladatelství Kniha Zlín v rámci edice Fleet.

Na grafice přebalu knihy objevíte fotografii modře kolorovaných valašských polí, která mají coby ilustrace evokovat pole irská. Claire Keeganová navazuje svou tvorbou na tradici irských vypravěčů a s pochopením pro složitou mentalitu svého národa chce vyslovit právě to těžké, co Irové sami nejsou schopni vyjádřit slovy a co tak zůstává zamlčené a potlačené. Výsledkem jsou povídky, v nichž legenda splývá s realitou, pověrčivost a lidová magie prolíná se současností.

Snovost a lyrika vyprávění je prostoupena svou vlastní logikou, takže vzniká svět mimo realitu, svět sám pro sebe. Je zajímavé, jak jsou tyto příběhy časově nezařaditelné, dokud čas autorka náhodou neprozradí například motivy linolea, televize či automobilu – teprve poté zjišťujeme, že se nacházíme ve žhavé současnosti. Zakotvená ve svém farmářském katolickém dětství a obohacena o zkušenost studia politologie v USA, získala Keeganová potřebný odstup, aby se pak po návratu do Irska začala věnovat literární tvorbě a vyjevila nám typické irské problémy, jako například sváry mezi katolíky a protestanty, každodenní dřinu a tvrdou realitu irského venkova, stejně jako podivnosti jeho obyvatel. Povídky nejsou plynoucí, ale sevřené skrytými paradoxy, z nichž autorka vykřesává silné příběhy, obohacené zvláštními specifiky a trochu podivínskými detaily, jaké asi nenajdeme jinde, než právě na irském venkově.

Stavebními kameny nejedné povídky z této knihy jsou irské pohádky, jež předznamenává citáty a úryvky. Mýtické jsou i samotné názvy povídek – například Pomalá smrt v bolestech, Vrané koně, Na samém kraji moře nebo Noc jeřabin. Názvy působí jako zaříkávání, předzvěst tichých a skrytých konfliktů v nitru Irska i těchto povídek.

Oslava hříšné přirozenosti

Lidové noviny, 19. června 2009, autorka: Alena Dvořáková

Je Claire Keeganová dalším irským objevem, nebo spíše jen nafouklou bublinou?

Claire Keeganová (1968) je irská povídkářka, autorka zatím dvou knižních souborů, Antarktidy (1999) a Modrých polí (2007). Díky nakladatelství Kniha Zlín a překladu Alice Hyrmanové McElveen se teď můžeme seznámit s částí její tvorby – rozsahem sice malé, ale ověnčené literárními cenami.

Keeganová vyrůstala v katolické rodině na farmě v hrabství Wicklow, na jihovýchodě Irska. V sedmnácti odešla z domova a po několikaletém studiu a pobytu ve Spojených státech se vrátila do Evropy a začala se naplno věnovat psaní. Vystudovala tvůrčí psaní na University of Wales v Cardiffu, kde pak sama učila, poté se vrátila domů. Od vydání Modrých polí bývá označována za největší povídkářský talent v Irsku a za pokračovatelku tradice zosobněné Williamem Trevorem (1928) a Johnem McGahernem (1934–2006).

Keltský tygr Literární tvorba Claire Keeganové spadá do období tzv. „keltského tygra“. V jejím dosavadním životě se odráží typická zkušenost jejích současníků: odchod do emigrace ve „ztracených“ 80. letech; a návrat do vlasti proměněné nadějnými ekonomickými vyhlídkami, v níž nově nabyté kulturní sebevědomí zápasí o nadvládu s konzervativní tradicí.

Z jejích próz se ale o historicky jedinečném osudu jedné irské generace nedočteme skoro nic. Obsahují sice reálie, které je ukotvují v prostoru a čase, srdcem však tíhnou do „minulosti“ podobné mytickému bezčasí.

Život tu určují neměnné přírodní cykly a patriarchální řád katolického venkova, kde každá rebelie končí buď potlačením a kajícným odvoláním, anebo vynuceným odchodem hříšníka. Claire Keeganová napsala též několik amerických povídek, i v nich však zobrazuje zdánlivě věčné vzorce manželských, mileneckých a mezigeneračních vztahů – jen je překládá do amerického idiomu a prostředí.

Muži jsou sobci Irské povídky působí vesměs jako zdařilé nápodoby a variace Trevorových a McGahernových próz. Americké povídky jsou spíš odvarem ze směsi Raymonda Chandlera a Alice Munroové a místy se blíží travestii. Keeganová píše, povrchně vzato, proti katolictví a proti patriarchátu: dalo by se říct na oslavu vší hříšné přirozenosti, zejména té ženské.

Její muži bývají do sebe zahledění sobci, jimž na půdě a majetku záleží víc než na lidech a lásce – pokud to nejsou všehoschopní opilci. Její ženy a dcery dlouhá léta mlčky trpí, než se odhodlají ke vzpouře. A přesto je její způsob vyprávění dál poplatný pojímání lidského osudu typickému pro lidové katolictví a venkovský folklor.

Lidská přirozenost je nahlížena jakoby z perspektivy vesnické vědmy, jako odvěká a neměnná. Vážný, až melodramatický tón sugeruje, že každé vybočení z řádu, ať už lidského, či přírodního, má katastrofální následky. Vše, co se odehraje, musí dávat smysl: v každém větrném poryvu je znamení, každý sen symbolizuje minulé a ohlašuje budoucí.

Konečný smysl vyprávěného se postavám a čtenáři zjevuje v závěrečné pointě, v okamžiku náhlého citového hnutí spjatého s jedinečnou událostí či přírodním úkazem. Vyznění povídek kolísá od sebelítostivého fatalismu ke slastnému ukojení pomstychtivosti ponížených a potupených. Nejméně přesvědčivé jsou epifanie úlevného vysvobození, neboť ke „katolickému“ světu nenabízejí věrohodnou alternativu. Povídky Claire Keeganové zatím nepřinášejí nic nového a chvalozpěvy na ně jsou spíš jen další irská bublina. Snad jako jedinou výjimku zmiňme úvodní povídku Pomalá smrt v bolestech (z roku 2008). Překvapivým humorem a ironií dává tušit, že se autorka pořád ještě hledá. Doufejme, že brzy najde svůj vlastní hlas.

HODNOCENÍ LN*****

Claire Keeganová: Modrá pole

A2 8/7/ 2009, autorka: Alžběta Glancová

Irská spisovatelka Claire Keeganová je ve své sbírce povídek Modrá pole věrná žánru. Snad ještě lépe než český výraz „povídka“ vystihuje její prózy anglické označení „short story“, krátký příběh. Keeganová jde rovnou k věci a pomocí dokonale vykreslené atmosféry popíše na několika málo stránkách záblesk okamžiku v životě hlavního hrdiny tak sugestivně, že zároveň rozehraje příběh, který, ač skutečně krátký, přesáhne hranice textu a roztáhne se do dlouho přetrvávajícího pocitu neklidu. Autorka pracuje jako fotograf: zachytí jen fragment výjevu, ale tak, že snímek navádí k domýšlení kontextu; vyvolává dojmy mnohonásobně pestřejší, než je samotný obrázek. Keeganová, která sama vyrůstala na farmě, hledá svá témata a motivy na irském venkově – vytváří podivuhodný svět, kde se mísí snění zvířat, babské pověry, křesťanské symboly, problematika celibátu, sexuálního zneužití a osobních krizí. V tomto světě ženy, muži a děti mají každý své jasně dané místo a neradno je měnit. Venkovští hrdinové-vypravěči jsou děti, dospívající, dospělí, duchovní, zamilovaní, nenávidění či nenáviděníhodní. Jedno mají společné – každý z nich v jednom zásadním okamžiku probírá ve zrychleném tempu celý svůj předchozí život se stejnou naléhavostí, jako by umíral. Díky své hutnosti působí přítomné krátké povídky spíš jako romány s nepřeberným množstvím nabízejících se interpretací.

Dotaz k produktu Modrá pole

Pole označená * jsou povinná.

Jméno:
Telefon:
E-mail:povinné *
Číslo "10" slovy:povinné *
Váš dotaz:povinné *
 
 

Dále doporučujeme

Třetí světlo

Třetí světlo

Horké léto na irském venkově počátkem osmdesátých let. Otec odveze děvčátko k neznámé manželské dvojici na přímořskou farmu a odjede, aniž by jí řekl, kdy se pro ni vrátí…

Dívka, která spadla z nebe

Dívka, která spadla z nebe (Marian Sutro #1)

Marian Sutro je napůl Angličanka, napůl Francouzka. Ve třetím roce druhé světové války ji mimo jiné právě pro její perfektní znalost francouzštiny naverbuje francouzská sekce…

Někdy prostě prší

Někdy prostě prší

Cesty do literatury bývají někdy trnité, ale u Michela Fabera tomu tak nebylo. Stačilo mu psát si dvacet let do šuplíku, učit se řemeslo a nakonec se nechat svou ženou přesvědčit, že…

Touhy Džendeho Džongy

Touhy Džendeho Džongy

Kamerunská spisovatelka Imbolo Mbue bude patřit k nové generaci afrických autorů, která byla právě objevena a její román Touhy Jendeho Jongy je součástí tzv. imigrantské literatury.