Gloverův omyl | Kniha Zlín

Menu
nakladatelství světových autorů
aktuální literární trendy
  • Ediční plán
  • Purity
  • Globální katastrofy a trendy
  • Because of Fashion
  • Průvodce světem současného umění

Gloverův omyl

Gloverův omyl
Cena:
299 Kč
Autor:
Dostupnost:
není skladem
ISBN:
978-80-87162-63-7
Překlad:
Lukáš Novák
Datum vydání:
31. 10. 2011
Počet stran / vazba:
283/brožovaná
3.00 / 344
  • Popis
  • Úryvek
  • Recenze
  • Dotaz ke knize

Popis: Gloverův omyl

Druhý román mladého britského prozaika a básníka Nicka Lairda je brilantní sondou do psychiky outsidera, který je svědkem, cynickým glosátorem a ve finále sabotérem milostného vztahu rozvíjejícího se mezi jeho dvěma přáteli. Sám autor označuje román za příběh Othella nahlížený z perspektivy Jaga. Klasický motiv lásky, žárlivosti a intrik je však moderní nejen zasazením do současného Londýna, ale také nejednoznačností charakterů všech tří hlavních protagonistů. Do mysli „antihrdiny“ Davida dá autor čtenáři nahlédnout tak zblízka, že je obtížné veškeré jeho jednání později zcela jednoznačně odmítnout. Také oba milenci, naivní James i mírně afektovaná umělkyně Ruth, jsou podáni plasticky, s nadhledem i jistou ironií.

Úryvek: Gloverův omyl

Recenze: Gloverův omyl

Republika nikoho, Nový román Nicka Lairda o hejnech lidí

LitENky.cz, 27. února 2012, autor: Dominik Melichar

Co se stane, když vezmete partičku z Přátel, trochu je říznete hrdiny z Othella a navrch přidáte beatlesovsko-sexpistolskou třešinku? A podáte samozřejmě s tím nejsušším britským humorem, který mají na skladě. Že vám to připadá jako recept přitažený za vlasy? Britský prozaik Nick Laird (*1975) ve svém novém románě Gloverův omyl ukázal, že je to recept, za nějž by se nemuseli stydět ani ti nejslavnější televizní kuchaři… je to mastné i slané, trochu kyselé, vůbec ne sladké, lehce připálené (někde přepálené), sem tam nedopečené, občas marně hledáte nádivku a o kus dál je jí zas příliš. Ale přesto je to velice chutné.

Nick Laird (mimochodem manžel známé spisovatelky Zadie Smithové) je jedním z řady těch autorů, pro něž je příběh pouze nutnou kulisou pro vysochání podivných postav, pro hlubinné zkoumání různých vrstev lidské společnosti, pro nahlédnutí do duše voyeura. Ve zkratce se tu vypráví příběh starý jako lidstvo samo. Dva muži, jedna žena. Láska, žárlivost, intriky. Ono přirovnání k Othellovi není náhodné; sám autor o své knize hovoří jako o příběhu Othella z pohledu Jaga. Tím je David Pinner, středoškolský učitel angličtiny, blogger, tloustnoucí jedlík, přehlížený outsider. Othellem je James Glover, poněkud prostoduchý mladík, věřící, barman, Davidův spolubydlící. A Desdemona – stárnoucí afektovaná umělkyně Ruth Marksová (nejslavnější dílo – feministická odyssea Republika nikoho), bývalá Davidova profesorka umění, volnomyšlenkářka, zvyklá mít všechno, co chce, Yoko Ono románu.

David miluje Ruth, Ruth miluje Jamese a Jamesovi nezbývá, než se do Ruth zamilovat. David žárlí, Ruth s Jamesem se zasnoubí, David žárlí ještě víc, přicházejí konečně ony intriky atd. V podstatě je úplně jedno, jak to skončí. Zajímavé je ale sledovat, jak se pojetí lásky a vztahů mezi lidmi proměnilo (a nebo vůbec ne) od dob Shakespearových. Pokud vypravěč vypráví a hrdinové hrají, příběh má spád a nenechá vás vydechnout (kolikrát jsem jen musel číst za chůze, abych o nic nepřišel). Problém nastává ve chvíli, kdy má dojít k dialogu mezi dvěma lidmi. Je-li dialog verbalizace vztahu, pak tu naprostá nevěrohodnost lidské řeči jen podtrhává základní myšlenku románu, která tkví v jednom biblickém příběhu, kdy se muž ohlíží za svou životní poutí a vidí v těch nejtěžších chvílích jen jednu řadu stop, pročež se ptá Boha, proč ho opustil, a ten mu odpovídá, že právě tehdy jej nesl v náručí. A ona základní myšlenka? „Nikdo teď nikoho neponese. Každý si půjde po svých.“

Výjimečné je Lairdovo pojetí vypravěče, který sice stojí mimo příběh a pouze reflektuje, odráží vše, co se v jeho fikčním světě odehrává, občas ale jakoby vystoupí zpoza zrcadla a dá jasně najevo své sympatie. Tím, jak Laird střídá vševědoucnost s dohady, co se chování, pohybu a pohnutek postav týče, můžeme nabýt dojmu, že tím voyeurem je právě on. Vypravěč. To ovšem staví výstavbu románu do zcela nové roviny. Jde vlastně o příběh v příběhu. Zřetelně je cítit, že vypravěč by rád byl Davidem, nebo jím dokonce je, zároveň se od něj ale distancuje. David v podstatě vypráví o Davidovi ve třetí osobě, ale k jeho/svému jednání se staví odmítavě. Čtenář je tak nucen konfrontovat se nejen s problematicky uchopitelnými motivacemi jednání jednotlivých postav, ale i sám se sebou.

Kromě tří hlavních hrdinů tu vystupuje celá řada dalších postav, s nimiž tito vždy někde popíjejí, probírají umění, jezdí taxíkem, kouří trávu, šňupou koks, kupodivu však nesouloží (tedy až na Jamese s Ruth), a všechny tyto společné scény jsou jako vytržené z Přátel mimo kameru. Všichni se spolu baví, ale je jasné, že ani jeden z nich tam vlastně být nechce. Celá parta je takovým uměle udržovaným společenstvím lidí nejrůznějších vrstev a charakterů. Není jasná jeho hierarchie, není jasné, proč ji vlastně udržovat. Laird tak zároveň pokládá závažnou otázku, je-li vůbec lidská společnost možná. Jinými slovy: společenství ptáků je hejno, společenství vlků je smečka... jaké je společenství lidí?

Gloverův omyl

Knižní novinky XI/2012, autorka: Soňa Fraňková

O milostných trablech z pohledu současných žen toho již byla napsána spousta. Jaké je ale nahlížet na milostné a vztahové perspektivy z druhé strany? Tedy z pohledu muže? A navíc ještě nepříliš atraktivního? Pozoruhodný román irského spisovatele Nicka Lairda Gloverův omyl (vydala Kniha Zlín v překladu Lukáše Nováka) je ve své podstatě jakousi pánskou obdobou smolařky Bridget Jonesové. Jen je cyničtější, sarkastičtější a hořčejší. Navíc jde i o jakousi generační výpověďna téma, jak se nám tak nějak daří v dnešních časech s ohledem na nová média a komunikaci (zde máme na mysli zejména internet a komunikaci jeho prostřednictvím), jak už je ostatně v současné literatuře zvykem je reflektovat. Hrdinou, nebo spíše unaveným pěšákem, příběhu je pětatřicátník, učitel angličtiny David. Autor jeho prostřednictvím celkem věrně popisuje každodenní hořkosti plíživého stárnutí. Najednou je jedno, jací jste uvnitř, ale jde o to, kde se ve struktuře ocitáte. Kdo jste před čtyřicítkou? Už ne mladí, ale ještě ne staří. Někde mezi a ta doba je vyplněna samovolnou tělesnou destrukcí víc než čím jiným. David Pinner si tedy o sobě nedělá iluze. Sám sebe prohlašuje víceméně za podivína a oběť „svých vlastních zvláštních petrifikovaných návyků“. Jen stěží ví, co ho skutečně zajímá. Bere jako holý fakt svoje určité outsiderství. Odevzdaně tloustne, plešatí a přiznává si určitou strnulost. Proto nepřekvapí, když se u příležitosti jedné vernisáže jednoho dne nesměle zahledí do sice starší, ale vitální americké umělkyně Ruth, která byla kdysi na univerzitě jeho profesorkou. Excentrické Ruth sice táhne na padesát, ale má mnohem více životní energie a elánu než o dvanáct let mladší David. Ten v ní pro sebe vidí jakousi šanci na znovuobrození a začne si vysnívat možnývztah s ní, zároveň si ale nevěří a utápí se v neschopnosti. Shodou okolností a přes veškerou snahu se však Ruth nezamiluje do něj, ale do jeho ještě mladšího (a dlužno říci mnohem atraktivnějšího) spolubydlícího Glovera. Tam, kde je David těžkopádný, je Glover zcela roztomile bezprostřední a Ruth je jím okouzlena. David se octne tam, kde vůbec být nechtěl. V pozici kamaráda, který je v průběhu dobyčím dál více trpěný a přehlížený. Nastalá situace tak jen zmnoží jeho komplexy. A v tom momentě, jako už tolikrát, přichází i tady na řadu msta. David se, snad téměř nevědomky, snaží zasévat semínka nedůvěry a podkopávat – podle něj – tak nevyrovnaný vztah. Internet se zde pak v rámci doby nezbytně objevuje jako přirozené místo pro možnou odplatu. David se ve volném čase baví psaním blogů, recenzí a nejrůznějších kritik. „Snáz se mu psalo o tom, co ho otrávilo. Nejsnáze pak o tom, co skutečně nesnášel. Byl to jeho prostor. Ať si oni mají svoje televize, noviny, knihy – internet je jeho. Demokratický, veřejný, anonymní prostor.“ Na blogu lze všechno a všechny podrobit nekompromisnímu hodnocení. „Člověk dostane v životě tolik kopanců, že s chutí skočí po příležitosti občas jich pár rozdat,“ říká Laird prostřednictvím svého hrdiny a ten, vědom si svých handicapů, volí přesně tohle: pohodlný a zákeřný způsob boje. Vystačí si s několika e-maily, které pošle na ty správné adresy a průběžně si chladí žáhu psaním uměleckých kritik na Ruthina díla. Pochopitelně anonymně. A nakonec stačí docela málo, aby se podařilo vztah zničit. Navzdory neveselému konci jde o podařený příběh. Svižný, osvěžující a hořce vtipný. Lairdovi se výtečně podařilo podat na několika prototypech působivý obraz samotářů dnešní doby a navíc hraje v příběhu hezkou vedlejší roli také Londýn. K osobě autora lze poznamenat, že v případě popisovaného zevnějšku nejde o autobiografii. Nick Laird je celkem pohledný mladý Ir a co se týče možných zkušeností ve vztahu se starší ženou, je třeba uvést, že jeho manželkou je stejně stará a velmi úspěšná anglická spisovatelka Zadie Smithová. Laird má na svém kontě zatím jen čtyři díla. Je autorem dvou oceňovaných knih poezie a dvou románů.

Nick Laird: Gloverův omyl

A2 4/2012, autor: Pavel Kořínek

Onou osudnou chybou Jamese Glovera nebylo, že se zamiloval do americké umělkyně Ruth Marksové, to by mu jeho přítel a spolubydlící, jinak též náš románový vypravěč David, ještě odpustit dokázal. Neprominutelným přečinem se stalo až to, že Ruth Jamesův zájem opětovala a začala s výrazně mladším Gloverem chodit. Od ironických komentářů, kterými vypravěč zřejmě i sám před sebou zastírá ukřivděné pocity toho „odvrženého“, vede ale přímá cesta k snaze nenápadně nasměrovat vztah svých dvou přátel na kolizní kurs ke katastrofě. Stačí jen tuhle vhodně pošťouchnout, támhle mimochodem prohodit pár slov o bývalých milencích (a milenkách, především pak milenkách, to se zdá na Jamese platit nejlépe). Třeba by měl ještě šanci, nabídne přece rameno k poplakání, postel k zapomenutí? Druhý román britského básníka Nicka Lairda osvěžujícím způsobem staví do svého vyprávěcího ohniska ne zrovna sympatie vyvolávajícího antihrdinu, vztahového škůdce a podvratníka, jemuž bývá tradiční žánrovou formulí romance předepisována povětšinou vedlejší role onoho nakonec neomylně selhávajícího protihráče ústředního páru. Zábavně, stylově elegantně vystavěný (a do české podoby bezchybně převedený) román sonduje mezilidské vztahy (nejen) současných Londýňanů s implicitně přítomným, téměř programově vyjádřeným přesvědčením, že co se osobních vazeb týče, není někdy vůbec obtížné být nakonec slušná svině.

Onanie až do bezvědomí aneb Konec lásky v moderní kultuře

Atomn.cz, 9. prosince 2011, autor: Adam Hencze

Umění, nevěra, Ruth, silně depresivní Londýn a feromony. Tak nějak, jako zpívá Kele; Why so damn absent—minded, why so scared of romance; This modern love breaks me

Glover transformoval svou víru v Boha ve víru v Lásku. Naši předkové taky kdysi věřili v přírodu jako v moudrou učitelku, která jim poradí, jak žít. Tedy aspoň do doby, než přišla evoluční teorie a lidé při pohledu do sadů a zahrad už neviděli symboly krásy a harmonie, ale jen ornamenty mezidruhové konkurence, souboj o světlo, akry ztělesněného egoismu. A jak je na tom lidstvo dnes? Jakou podobu na sebe dnes bere dobro? Glover věřil, že v lásce najde sám sebe, že díky lásce stane v samém středu své existence, najde své místo na slunci. Téhle iluzi podlehl poprvé v životě; a jen úplný nováček, amatér, si mohl nevšimnout, že v naší kultuře už láska vymřela. Nikdo už ji nebere vážně, snad jen děti, jen panicové. Miliontý návštěvník. Pánbíčkářský trouba. Víra v lásku totiž vyžaduje podobnou zaslepenost, podobnou domýšlivost a slabomyslnost. Jenže Bůh je mrtvý, pomyslel si David, stejně jako Matka příroda, a do Charónovy říše je nejnověji následovala i Láska. Zabilo ji vědění. Lidé vědí příliš mnoho o nevěře, o vhodných příležitostech a o feromonech, o přirozených záchvěvech chtíče, o genetickém imperativu. Je nám jasné, že muž, který dnes opouští svou ženu kvůli sekretářce, bude za tři roky v úplně stejné situaci. Nový partner nám v nejlepším případě poskytne jen dočasnou úlevu, ale v žádném případě ne trvalou spásu. Jenže chudák Glover neměl šanci na to přijít. První lásky jsou sentimentální. Jsou romantické, což je něco, čím jsme si museli všichni projít a překonat to. Význam lásky se mění podobně jako význam slova romantický. Dříve se používalo k popisu hlubokých citů (jen si vezměte takového Wordswortha), a dnes je to v podstatě urážka, kterou chcete o někom říct, že je to idealistický snílek, co nemá tušení, jak to skutečně chodí. David psal rychle, zkontroloval to po sobě, pak text nadepsal Onanie až do bezvědomí aneb Konec lásky v moderní kultuře. To by mělo pár návštěvníků přítáhnout.

Glover’s Mistake pro mě byla nečekaným překvapením, který přišlo v příhodnou podzimní dobu. Ta se totiž přesně shoduje s londýnskou plýskanicí a vlezlym chladem, který je na dvousetpadesáti stranách všudypřítomnej. Hlavní město Británie dalo příběhu skvělej nádech, popisy ulic a drobnosti, na který autor naráží, mi totiž dělali čtenářský zážitek o znatelnou část příjemnější.

Nick Laird si přitom hraje s celkem jednoduchou příběhovou kostrou, tedy zdánlivym milostnym trojúhelníkem (jedno z těch větších klišé), jehož přepona je mezi Ruth, občas trochu povrchní, ale jinak extrovertní umělkyní, a Jamesem Gloverem, snílkem a malym klukem v těle snad ještě mladšího mladíka, tedy barmana. Ani jeden z nich ale není hlavní postavou románu, tou je totiž David, David Pinner, na první pohled dost nesympatickej středoškolskej angličtinář, blogger a outsider v jednom macatym sádelnatym balíčku. Mně ale jeho role mírnýho antihrdiny naprosto vyhovovala a jeho plány na zničení toho divnýho vztahu mezi Jamesem a Ruth mi přišly sympatický, a i když šlo o menší, nebo větší zlo— přál jsem mu to.

Aby jste se ale dostali zpět do obrazu (těch je mimochodem v knize stejně jako jiných uměleckých děl popsáno opravdu dost)— James a David jsou spolubydlící, mají společný životní prostůrek (Glover je v podnájmu, apartmá je Davidovo) v centrálním Londýně. Jejich vztah- čistě kamarádský- je se všemi těmi různými drobnostmi, které utváří dojem nějakého hlubšího přátelství a toho, že si oba dva v hloubi svých vlastností vlastně naprosto přesně rozumí. O pravdivosti tohohle dojmu by se ale dalo polemizovat, zvlášť po pozdějších událostech. Každopádně, po davidově návštěvě výstavy své bývalé učitelky umění (úvod knihy) z Goldsmiths, Ruth, která je po celou dobu objektem jeho touhy a kvůli které nakonec David, kterej si pochůzky po metropoli krátí mimochodem i neustálym posloucháním The Clash a dalších pecek na svym iPodu, vyvede z omylu svého přítele, drahého Jamese, kterého s Ruth jednu noc nechtěně seznámí. Dva spolubydlící jsou najednou ve společnosti, do který tak úplně nepatří (to je hlavně jamesův případ) a která je plná uměleckých výstav, večerů v The Blue Door a nabubřelých rádobyumělců. Do tohohle světa mimochodem Ruth jako věčně nepochopená umělkyně s neutuchající důvěrou v ženskej princip v obrazech a umění obecně skvěle zapadá.

Ono je to vůbec takový vyvádění z chyb a omylů— ať už jde o někdy až nesnesitelně alternativní a extrovertní Ruth a o její ranný vztahy s modelkami a ženami obecně (ryze uměleckýho charakteru samozřejmě), o Jamese, jehož vize Lásky a Boha projde zatěžkávací zkouškou nejvyššího kalibru (jak je v úvodu z úryvku knihy naznačeno), a samozřejmě o Davida, kterej je s postupujícím dějem stále víc sympatickej flegmouš, co si zlost a kritiku světa/společnosti po hektolitrech lije na svůj kritický blog DepReview. Je to moderně napsanej román, kterej je za cenu dvou stovek naprostej must read. Nejvíc příjemně ale překvapí autorovy seriózní a velmi zajímavé úvahy na téma “tahle moderní láska”, zkaženost společnosti a vůbec, nedostatek abstraktna a vyšších smyslů existence. To vše i díky ne úplně na první pohled jasnejm a jednoduchejm postavám, barvitýmu, modernímu a zajímavýmu ději (kterej je paradoxně příjemnej i v dost “normálních”, stereotypních situacích, autor se vůbec nebojí metafor ani různejch klišé) a obecně skvělejch vypravěčskejch schopnostech (nemluvě o celkem otevřenym konci). Lairdovo povolání básníka je v jeho novele-románu znát a je to jedině dobře. Konec básníků potom v Evropě ještě nehrozí.

Za knihu k recenzi děkuju Knize Zlín, která má teď před Vánoci slušný slevy na spoustu kvalitního čtiva— doporučuju sledovat jejich stránky nebo facebook stránku, kde zveřejňují zajímavé recenze, postřehy a soutěže.

Láska, žárlivost, přetvářka a intriky v kulisách Londýna

Kultura21.cz, 6. prosince 2011, autorka: Veronika Jurčová

Příběh Othella z perspektivy Jaga, tak shrnuje britský spisovatel Nick Laird svůj v pořadí druhý román s názvem Gloverův omyl, který se na pultech českých knihkupců objevil v listopadu díky nakladatelství Kniha Zlín. V kulisách současného Londýna se v něm rozvíjí komplikovaný vztahový trojúhelník dvou kamarádů, Jamese a Davida, a uznávané americké umělkyně Ruth, která by mohla být jejich matkou.

Třiadvacetiletý James Glover a pětatřicetiletý David Pinner jsou dlouho dobrými a nerozlučnými přáteli, sdílejí spolu i jeden byt, gauč, ledničku… Spojuje je podobný smysl pro humor a třeba také to, že v mládí oba bývali ošklivými káčátky, vděčnými za jakýkoli projev zájmu a náklonnosti. Z Jamese vyrostla krásná a elegantní labuť, z Davida se však vyloupl „tučňák“, sžíravých a deprimujících pocitů outsidera se nikdy nezbavil.

Rozcházejí se i ve svých názorech a životních postojích. Zatímco „antihrdina“ Pinner je kousavý cynik, „punk-rockový anděl“ s tendencí uvažovat v symbolech a snít, Glover je naivní a důvěřivý, každý večer se modlí k Bohu a svět vidí černobíle. Právě v tom spočívá jeho velký omyl

„Skutečné city totiž nejsou zřetelné, jasně ohraničené. Jsou spíš jako barvy přecházející jedna v druhou. V kterém okamžiku se den definitivně překlopí v noc? Kde končí krk a začínají ramena? Všechno se překrývá a přesahuje. Nic není obtaženo tlustou černou čarou jako kresby v omalovánkách.“

S téměř padesátiletou, jednou rozvedenou a mírně afektovanou Ruth se David seznámil za studií. Než zjistil, že má spíše spisovatelské ambice (které mimochodem krom svého kritického kulturního blogu nikdy nenaplnil), chodil k ní na hodiny výtvarného umění. Nyní se se svou profesorkou po několika letech potkává na vernisáži a charismatické umělkyni zcela propadne. Brzy se z jejich povrchní známosti vyvine opravdové nové přátelství. David si konečně začíná trochu věřit a doufá, že vztah brzy přeroste i ve víc.

Pinnerovi smělé naděje však vezmou záhy za své. Ve chvíli, kdy seznámil Ruth s Gloverem, se stává už jen nedobrovolným prostředníkem rodícího se mileneckého vztahu svých dvou nejbližších přátel a v trojici je „navíc“. Když Ruth a James k Davidově nelibosti překonají řadu rozdílů, které mezi nimi „přirozeně“ stojí (věková propast, rozdílné společenské postavení, Gloverova víra a Ruthina lesbická minulost…), rozhodne se zasáhnout sám („Pokud má existovat Bůh, proč bych to ksakru nemohl být právě já?“). Využije důvěry, kterou k němu oba chovají, a s blahosklonným úsměvem na rtech (a ostrou kritikou díla Marksové na svém blogu) začne vztah sabotovat.

„Láska bývá často zaměňována s nedostatečnou obeznámeností s milovanou bytostí. Naše počáteční nevědomost dovoluje proradnosti, aby se tvářila jako svůj vlastní opak. Nesrozumitelné se rázem stává záhadným, ze sobeckosti je roztomilá zapomnětlivost a vztek je mylně chápán jako projev vášnivého temperamentu. Každý z nás si na něco hraje a největší iluzionisté ze všech jsou právě zamilovaní.“

Román funguje jako brilantní sonda do psychiky outsidera, pobaví Pinnerovými ironickými glosami, vtipnými neotřelými metaforami a téměř básnickými zkratkami. Mimo to si při čtení můžete i krásně zapřemýšlet – o zamilovanosti, o přátelství. O svých vlastních omylech.

Nicholas Laird (1975) je britský prozaik a básník narozený v Severním Irsku. Po studiích na Cambridge, kde poznal svou pozdější manželku – rovněž spisovatelku Zadie Smithovou – pracoval nejprve šest let jako právník, než se začal naplno věnovat psaní. Je autorem dvou básnických sbírek a dvou románů. Za svou první sbírku poezie To a Fault (2005) byl nominován na Forward Prize udělovanou básnickým prvotinám, sbírka On Purpose (2007) získala v roce 2008 ocenění Somerset Maugham Award a Geoffrey Faber Momorial Prize. Ani Lairdova próza nezapře jeho básnickou erudici. Uplatňuje ji v přesných a neotřelých metaforách a zkratkách.

Ukázku z Gloverova omylu najdete zde: http://www.knihazlin.cz/track/gloveruv-omyl

Knihu vydalo nakladatelství Kniha Zlín v edici TRACK v roce 2011, překlad Lukáš Novák, 287 stran.
Foto: www.knihazlin.cz
Hodnocení: 100%

RECENZE: Gloverovým omylem bylo potkat parazitického Davida

Filmaniak.cz, 6. prosince 2011, autorka: Iveta Hajlichová

Nick Laird. Možná jste toto jméno doposud neslyšeli. Pakliže ne, zbystřete. Jeho zatím druhé prozaické dílo Gloverův omyl rozhodně stojí za přečtení každému, kdo chce nahlédnout do nemocné mysli zakřiknutého umaštěnce, který namísto smysluplné realizace vlastního života, nalézá útěchu ve vměšování se do života ostatních. Což je činnost, kterou si krátí život stále více lidí. Bohužel.

Edice TRACK nakladatelství Kniha Zlín mapuje mladou evropskou literární tvorbu a zmapovat Nicka Lairda se vyplatilo. Jeho sonda do života jedné ubohé londýnské existence nemůže být podána čtivěji. Laird jako básník rád používá v románu trefné metafory, které jazyk knihy skvěle oživují a obohacují. Navíc se vyžívá ve stereotypech a rád používá klišé. I proto je Gloverův omyl nadčasový a aktuální, jelikož zobrazuje nejzákladnější lidskou vlastnost – podlost.

Umaštěný bloger David

Co člověk nejhůře snáší je štěstí ostatních. David ztroskotal téměř ve všem a životem se už jen vleče, ač není starý na to, aby se začal znovu realizovat. On rezignoval na vlastní život a proto se upíná k životu ostatních. Je jako cizopasná houba, která zahubí svého živitele. Lidská mysl má ale příliš mnoho nejednoznačných zákrut a těžko odhaluje dobře maskovanou faleš a zlobu.

Děj románu (nebo spíše novely) je zasazen do současného Londýna a v krátkém časovém úseku podrobně mapuje život tří lidí. Každý zcela z jiného prostředí, s jiným cílem a životním stylem. Všichni tři – David, Glover i Ruth jsou obrazem dobře známého klišé a naplňují stereotypy, které se od nich očekávají.

Glover je mladý barman, trochu neotesaný a věřící. Americká umělkyně Ruth je afektovaná a místy patetická. Žije životem dítěte štěstěny (alespoň podle Davida). A snoubí se v ní všechny stereotypy, které si člověk dokáže vybavit řekne-li se slovo umělkyně. Ne umělec, ten je zcela jistě respektován. Ale umělkyně, to je něco naprosto odlišného. Proto se také její tvorba zaměřuje na feministická témata a proto má vášnivé vztahy s jinými ženami.
A do tohoto zmatku vstupuje David, který se takřka ze dne na den ocitá ve světě, do kterého nepatří, ale patřit chce. Do světa hloubavé povrchnosti.

Vrh štěňat, rudl srnců, klubko zmijí

Blízkost, s jakou se seznamuje s hlavním protagonistou (i když zřejmě spíše antagonistou) Davidem je vleze intimní až nepříjemná. Přestože je podstatou literatury prožít život někoho jiného a odnést si nové postoje, vhledy a nápady, které se dají vzápětí podrobit kritickému myšlení, nelze si odpustit připomínku, že i taková intimita má své meze. Takové blízké nahlédnutí do cizích myšlenek s sebou nese určitou povinnost pochopení. A to v případě Davida není vždy jednoduché. I když není v jádru špatný (protože sám odmítá hloupé kategorizace typu „dobré“ a „zlé“), některé jeho akce jsou tak těžko pochopitelné a podlé, že se je občas hodně těžké setrvat v jeho hlavě.

Nejzarážející jsou však pohnutky, které ho k jeho činům vedou. Platonická láska k Ruth oživuje jeho zájem o systematické zásahy do pomalu se vyvíjejícího vztahu mezi Ruth a Gloverem. (Který má i křestní jméno, ale autor se rozhodl oslovovat ho většinou příjmením. Možná aby zdůraznil jeho odlišnost. Glover je totiž v jádru jediný doopravdy čistý a upřímný jedinec v příběhu.)

Nick Laird umí udržet pozornost, takže občas proti své vůli nemůžete od rozečtené knihy odtrhnou oči a tento příběh milostného trojúhelníku se dá zhltnout opravdu za kratičkou dobu. Používá dynamická slova, trefné metafory a přirovnání, kterými text oživuje a splňuje znaky moderní prózy tím, že píše o moderních lidech, jejichž nitra jsou však stále stejná. V tomto ohledu se evoluce nesmírně vleče.

Útěcha anonymního on-line světa

Žijeme v překrásné době. Můžeme být čím chceme, aniž bychom tím nutně museli být. Stejně tak David se cítí mnohem bezpečněji, když může komunikovat na chatu, nebo doplňovat svůj blog kritickými poznámkami o všem možném. Od trefných glos o jídle, až po kritiky filmů, které v nedávné době zhlédl. Jeho spisovatelské ambice vzaly dávno za své. A tak naplňuje onu známou škatulku o tom, že blogeři jsou nevýznamní remcálci. (Jako nedávná poznámka v Soderberghově filmu Nákaza, ve kterém se dozvíme, že blogování není nic jiného než graffiti s interpunkcí.)

David je uvolněný až v momentě, kdy se dostane ke svému laptopu a může chrlit do světa své postřehy. Této akce totiž za normálního provozu není schopen, protože nemůže nasadit adekvátní masku. Prakticky v každé společnosti se cítí nepatřičně. Kromě Glovera a Ruth vlastně nemá žádný okruh blízkých přátel, se kterými by udržoval kontakt. A proto mu bezedné vody internetu poskytují blaženost, kterou není s to jinde poznat. I on je tedy svým způsobem dokonalý stereotyp. Parazitický tvor, který sepisuje uštěpačné poznámky a navíc na blog. Tím se dostává do jakési škatulky podivína. A sám to ví. Proto o svém blogu nikomu neřekl. Navíc David sám je přesvědčen, že je natolik rozdílný od ostatních, že jeho život se ubírá jiným směrem než je obvyklé. Úspěšné lidi, kteří nežijí podle zavedených paradigmat, nechápe. A nechápe ani Ruth, kterou platonicky miluje, ale přesto ji z hloubi duše pohrdá. Právě pro její nadnesenost a lehkost, s jakou (údajně) proplouvá životem.

„Tihle lidé se prostě rodí pod šťastnou hvězdou. [...] Jsou zvyklí dostávat, jsou zvyklí mít. Riziko ztráty je v jejich případě zanedbatelné. Štěstí je neopouští a oni to vědí. A když přece utrpí ránu, když jsou zrazeni, poraženi, opuštěni, jejich reakce je vždy nenuceně elegantní. Dokonce i jejich city a pocity, uvědomil si David, jsou ušlechtilejší než ty jeho.“

Gloverův omyl je příběhem malého muže, který chce soudit, aniž by na to měl právo. Chce vnucovat lidem svůj pohled na svět a využívá toho, že pravda je prchavá a umí se skrývat. Záleží na úhlu pohledu. Jedno slovo může změnit vše. V tak nejistém světě vám ani četnost nezaručí, že budete spaseni. Rozhodně ne, pokud se poblíž motá někdo jako David.

Gloverův omyl

Autor: Nick Laird
Počet stran: 283
Nakladatelství: Kniha Zlín

Kniha Gloverův omyl vyšla poprvé v nakladatelství Kniha Zlín v roce 2011.
Navštivte oficiální FB profil, kde se dozvíte o knižních novinkách a můžete se zapojit do soutěží.

Gloverův omyl

Česká bibliografická databáze, 4. prosince 2011, autor: Jiří Lojín

Nesporným přínosem podrobných anotací nových knih je určitě možnost zaujmout postoj k protagonistům literárního díla ještě před tím, než knihu vůbec otevřeme. Seznámíme se se zápletkou, při troše dobré vůle tvůrce anotace i s rozuzlením, a pokud se do popisu vloží i sám autor knihy, dozvíme se i to, co by nás při neinformovaném čtení nikdy nenapadlo. V případě románu Gloverův omyl se z pera samotného Nicka Lairda dozvídáme, že "jde o příběh Othella nahlížený z perspektivy Jaga". Proti tomuto tvrzení se na první pohled nedá nic namítat, ale později zjistíme, že jde pouze o klasický příběh intrik, které klíčí v běžné partnerské žárlivosti. Podobnost s postavami Shakespearova dramatu má z tohoto pohledu asi stejnou váhu jako podobnost s kterýmkoliv jiným příběhem, spočívajícím na lásce, žárlivosti a pomluvách. Je pravděpodobné, že autorova charakteristika vlastního díla byl spíše marketingový tah.

Nick Laird patří ke generaci spisovatelů, kteří prožili mládí v Severním Irsku, v prostředí poznamenaném etnicko-politickým konfliktem vyhroceným Krvavou nedělí. Mnozí umělci této skupiny zpracovávali různými formami své zkušenosti z místa plného bojů a násilí. Nevyhnul se tomu ani Nick Laird. Zdá se však, že se s tématem svého mládí vyrovnal již ve svém předchozím románu Utterly Monkey (2005, česky dosud nevyšel), a v knize Gloverův omyl se již neoběvuje ani náznak reflexe Lairdova bývalého života. Nový román se věnuje vztahům, lásce, umění a intrikám.

Zápletka knihy Gloverův omyl je celkem jednoduchá. David Pinner, Ruth Marksová a James Glover tvoří klasický vztahový trojúhelník. David, který má nutkavou potřebu přátelství a lásky, se nemůže smířit se vztahem Jamese a Ruth, a pomocí drobných intrik se snaží jejich vztah rozbít tak, aby oba zůstali pouze pro něj. David Pinner je bloger, který si svou frustraci vybíjí v kousavých kritikách uměleckých děl. Právě hlavní hrdina David nese na svých bedrech celou tíhu románového světa. Ostatní postavy jsou nevýrazné, jejich charaktery nejsou prokreslené, působí jen jako kulisa pro demonstraci Davidovy povahy, jeho postojů a názorů. Inspirací pro vytvoření postavy Davida Pinnera mohl být kterýkoli nešťastný bloger, který Lairda vyprovokoval nějakou svou neomalenou recenzí, a jenž si zřejmě za svou troufalost zasloužil být odhalen jako psychicky labilní, nemocný člověk. Pinner byl vykreslen jako odporný, ubohý slaboch, který jízlivostí zakrývá svou nejistotu, a pod maskou intelektuála ukrývá zákeřnost. Je jako zvířátko, jež se vděčně přitulí ke každému, kdo má pro něj vlídné slovo, ale vztekle a podle kousne, když je odehnáno nebo ignorováno. Na Davidovi je těžké nalézt cokoliv kladného, něco, zač by k němu čtenář pocítil kousek sympatie, zbývá jen lítost a stud. V jeho výlevech na adresu umělců poznáváme kousavé recenze, v nichž pisálci exhibují a snaží se předvést svůj zářících intelekt na úkor autora kritizovaného díla. Kopání do bezmocného je tak jednoduché a tak lákavé, zvláště když se může skrývat v anonymitě internetových přezdívek.

Gloverův omyl lze považovat za román snad pouze s ohledem na rozsah, formálně mu schází více dějových linií a zápletek. Autor se soustředí pouze na Davida, nikam neodbočuje, nerozvíjí ani tak slibnou postavu, jako je Ruth. Celý děj by se dal vtěsnat do delší povídky, do rozměru románu ho Laird nafoukl pouze Davidovými úvahami, které se převážně týkají umění, vyprázdněnosti současného života ve městě a jeho vlastní ubohosti. Úvahy jsou to zajímavé, ale po čase se stávají, hlavně svou rozsáhlostí, nudnými. Autor detailně rozpitvává nesmyslnost vztahu mezi Ruth a Jamesem Gloverem, postupně na sebe vrší argumenty - veliký věkový rozdíl, odlišná mentalita, rozdílné zázemí, vzdělání, životní zkušenosti, nadhled a v neposlední řadě i nesrovnatelné majetkové poměry. Začátek knihy je rozpačitý a rozvleklý, dramatičtější začne být až ke konci, kdy nabírá větší rychlost a čtenář se konečně dočká očekávaného rozuzlení, lépe řečeno zauzlení.

Při čtení Gloverova omylu prokmitne občas čtenáři v hlavě odraz jiných známých děl světové literatury. Není to jen Shakespearův Othello, ke kterému se Laird hlásí otevřeně, ale třeba Dostojevkého Něžná. Ve větách:
„Kdysi se mylně považoval za malíře. Pak za spisovatele. Pak za básníka. Chybně zvolené výrazové prostředky. Jeho talent spočívá v mlčení.“
jakoby člověk slyšel ozvěnu slov:
„Jsem mistr v mluvení mlčením, po celý svůj život jsem hovořil mlčením.“
Další déjà vu přijde při větě:
„Pokud má existovat Bůh, blesklo mu hlavou, proč bych to ksakru nemohl být právě já?“
Asi si také vybavíte Kunderovu povídku Já truchlivý bůh. Oba hrdinové si ve chvíli, kdy intrikami ovlivňují životy jiných lidí, připadají jako bohové, kteří tvoří příběh.

Lairdův román, můžeme-li jej tak nazvat, nikoho neurazí, ale také ničím nepřekvapí. Zápletka je příliš jednoduchá, předvídatelná, kniha obsahuje málo vedlejších dějů, které jsou navíc nevýrazné a téměř nemají vliv na hlavní dějovou linku. Zpracování je ale velmi realistické a Davidův pohled na umění a život v Londýně odráží skutečný stav a zřejmě i názory samotného autora. Závěrečná scéna je brilantně vypointovaná, má spád, a kontrastuje s předchozím rozvleklým dějem. Pokud šlo o autorův záměr - vystavět román tak, aby gradoval až v závěrečné kapitole – vystavil své dílo nebezpečí, že se méně trpělivý čtenář ke konci vůbec nedopracuje.

Dotaz k produktu Gloverův omyl

Pole označená * jsou povinná.

Jméno:
Telefon:
E-mail:povinné *
Číslo "10" slovy:povinné *
Váš dotaz:povinné *
 
 

Dále doporučujeme

Co se ztratilo

Co se ztratilo

Nákupní centrum Zelené doubí se svými nablýskanými obchody i desítkami kilometrů obslužných betonových chodeb je Mekkou pro ztracené duše, které se snaží zaplnit vakuum prázdných…

Dědictví

Dědictví

Andy Larkham má zpoždění. Má jít na pohřeb svého oblíbeného učitele, který mu kdysi řekl: „Nikdo to nemá jednoduché.“ Andy už vůbec ne – kariéra se mu zasekla na mrtvém…

Za irských nocí

Za irských nocí

Sbírka třinácti povídek jednoho z nejvýše ceněných současných irských autorů mistrovsky zachycuje lidské vztahy a příběhy v rychle se měnícím Irsku posledního desetiletí…

Srdce na obrtlíku

Srdce na obrtlíku

První vydaná kniha, která svého autora ihned proslavila, je volným pokračováním jeho prvotiny Prosinec už je takovej (The Thing About December) a odehrává se ve stejném místě po deseti…