Fahrenheitova dvojčata | Kniha Zlín

Menu
nakladatelství světových autorů
aktuální literární trendy
  • Vánoce
  • Zloděj luridia
  • KZNV
  • Důl

Fahrenheitova dvojčata

Cena:
269 Kč  229 Kč
Autor:
Dostupnost:
není skladem
ISBN:
978-80-87162-04-0
Překlad:
Viktor Janiš
Datum vydání:
10. 12. 2007
Počet stran / vazba:
270/vázaná
3.74 / 713
Po dlouhé době jsem sáhl po knize povídek a neudělal chybu. Chvíli jsem si odvykal od dlouhých příběhů, které mám tak rád, ale pak se dostavil požitek z toho, jak roztodivné (někdy až bizarní) náměty a maloplošná dramata dokáže Faber vyfabulovat. Můžu jen doporučit! JANEK
Milý ježíšku, někdy si myslím, že všechny krásné nové věci jsou ze Zlína. Mám ze Zlína knihy, boty, batoh a kabelku. Moje sestra má ze Zlína manžela. Já bych si přála dalšího Fabera. Dík. PE KU

Koupit e-knihu(Doporučená cena: 139 Kč)Přehled všech prodejců a našich e-knih

Palmknihy Kosmas eBux.cz iBookstore 

  • Popis
  • Úryvek
  • Recenze
  • Dotaz ke knize

Popis: Fahrenheitova dvojčata

Michela Fabera porůznu přirovnávali k Ianu McEwanovi, Paulu Austerovi či Roaldu Dahlovi, ale sbírka povídek Fahrenheitova dvojčata bohatě dokazuje, že pro Fabera jsou všechny škatulky příliš těsné. V sedmnácti povídkách mění žánry skoro tak často jako místo: od Skotské vysočiny až po vlhkou Jakartu, od kousavé sociální satiry až po science fiction, od pocty Poeovi až po pastiš na Irvina Welshe. Vezměte si například první větu povídky Jak málo stačí, v níž se mladá matka strachuje, že ji tíha mateřství připraví o příčetnost i o život: „Když jednou ve středu ráno nedávala Christine na chvilku pozor, upustila dítě na podlahu a ono se jí polámalo.“ Další povídky zase pojednávají o pacientovi, který se po pěti letech překvapivě probudí z kómatu, celá země se tajemně noří do tmy, bezdomovci končí ve zlověstném útulku a spekuluje se nad osudem myši vyhozené z okna činžáku. Vítejte ve Faberově znepokojujícím světě, v němž se záhadné, rozpustilé a makabrózní prvky mísí v bizarní, a přece půvabné harmonii. Tak jako Auster i Faber rád zasazuje své postavy nejen na okraj společnosti, ale i na pomezí duševního zdraví a dokonce samotné reality. Odtud jim autor určí nejistý směr a vyšle je na pochod. Někteří uspějí, jiní ne, ale všichni čtenáře zaujmou.

Úryvek: Fahrenheitova dvojčata

Recenze: Fahrenheitova dvojčata

Takřka dokonalý

Svetovka.cz, autor: Lukáš Novosad

Stejně tak ten Michel Faber je kandidátem na příští
Nobelovy ceny, protože má velice pestrý život.
Jan Rejžek

Málokdy si lze dopřát takovou radost: Fahrenheitova dvojčata je kniha příliš dobrá, než aby při jejím hodnocení recenzent nepocítil ostych ze svého selhání. V Rejžkově případě se zjevně promítl do trapného nepochopení, jak funguje umění a čím je vzácné. Vyjma vytčeného citátu, v němž aby kauzalitu jeden pohledal, představil Rejžek ve svém rozhlasovém Kritickém klubu 9. října knížku takto: „Tohle jsou povídky, které jsou úžasné tím, že každá je úplně jiná. (…) Jedna povídka je horor, druhá je zase taková kafkovsky laděná, další je parodie na Irvina Welshe apod. (…) Zase, pokud máte rádi ten žánr, můžu jenom doporučit, je to jeden z vrcholů překladové literatury tohoto roku.“ Nic tu nenavazuje na nic. (Na vynechaných místech Rejžek nejprve opakuje název knihy, v druhém případě připomíná předchozí český překlad z Faberovy tvorby, román Pod kůží.) Každá povídka je sice jiná, ale překvapivě se hovoří o žánru jediném – sci-fi, kam Rejžek zařazuje Pod kůží. A překlad je sice prý skvělý, jenže není jasné, zda mezi překlady za rok obecně, anebo mezi překlady z fantastiky. V druhém svém projevu k věci, v rubrice 5x5 časopisu Grand biblio 4. listopadu, prohlásil Rejžek toto: „V poslední době mě nejvíc zaujaly povídky Michela Fabera Fahrenheitova dvojčata (Kniha Zlín) v překladu Viktora Janiše, pestrá kolekce všech možných žánrů a prostředí, kterou spojuje znepokojující vidění naší reality.“ Takže nakonec jde o žánrovou soupravu, čímž kritik své rozhlasové tvrzení svrchovaně popřel.

Připomínám tu nešťastného Rejžka ze dvou důvodů. Zaprvé kvůli opakovanému zdůrazňování různorodosti povídek. Nezůstává v tom sám, dvakrát ji připomíná též Ladislav Nagy, v anketě Lidových novin 6. listopadu a v recenzi v Respektu 24. listopadu (v něm už jemněji a účelněji), jakož i další, již se ke knize vyjádřili a většinou opsali její záložku. Pokud je mi známo, pominul ji recenzent jediný, Richard Klíčník na iLiteratuře. Nerozumím té potřebě vyzdvihovat právě tento rys Faberovy sbírky. Patří přece k samozřejmým základům spisovatelské práce, je-li poctivá, dodávat texty různé, co neopakují od těch předešlých osvědčené finesy. Tím se písemnictví liší třeba od zedničení. Jestliže to referenti museli připomenout, je to nedobrá zpráva o úrovni literatury nabízené dnes českými nakladateli, nikoli relevantní hodnocení Faberova psaní.

Druhým důvodem k ocitování Jana Rejžka je přímý rozpor jeho vyjádření s Faberovými záměry: bezohlednost k maličkostem. Jejich váhu předkládá Faber už uspořádáním sbírky. Na první pohled se zdá, že jde o shluk sedmnácti próz, které jejich autor zkrátka považoval za lepší než jiné, a hodné proto knižního uveřejnění. Jenomže Faber je mistr svého řemesla – dvě sousedící povídky vždy tematicky, obrazově nebo scénicky propojuje. Hned první povídka končí hrdinovým probuzením na posteli a rozhlédnutím se po okolí; tak začíná i následující vyprávění. K jeho konci hrdina pozoruje ulici za oknem, načež třetí povídka začíná slovy „Výhled z Jeanina okna“. Jsou i nenápadnější propletence. Je-li jedním z témat povídky Ne úplně dokonalý strach ze ztráty zaměstnání, začíná za ní zařazená povídka Díra o dvou koncích scénou, v níž manželé podnikatelé odmítají dát práci venkovance, která se jim hnusí (přičemž téma leží jinde než v sociální kritice, nakonec se z povídky vyklube roztomilé porno). Dělá Faberovi čest, že na tyto uzly neupozorňuje a snaží se být nanejvýš cudný a nenápadný.

Věcnost a úspornost vévodí zrovna tak popisům: Metafora či expresivněji laděný popis se vyskytují jen zřídkakdy (ale též přispěním překladatele stojí většinou za to: „Zbytek těla ale obnažil a ženu strčil do vody, krásnou jako loď.“; „bledej byl jako kydanec bramborové kaše“; a ovšem mé nejoblíbenější „fotografie těchto korýšů, mimozemsky vyhlížejících tvorů s oranžovými skvrnami na hovnově hnědém pancíři“); funkcí popisů je jednak, pochopitelně, hýbat dějem a jednak zprostředkovávat dění v nitru postav. Nikoli ale popisem přímým, nýbrž atmosférou scény popisující zpravidla prostředí, jež obklopuje postavy. Dva příklady: V povídce Tma tmoucí je otcův strach o dceru v průběhu jejich stopování na neosvětlené dálnici znázorněn detailním popisem jednání projíždějících vozidel. Anebo v povídce Víc než bolest je hrdinova neustupující bolest hlavy přiblížena (jednou, na pohled vedlejší zmínkou) na chování igelitového sáčku plného rybiček při jízdě autem: „Tito exotičtí živočichové plavali ve svém křehkém igelitovém domově sem a tam a voda vibrovala podle vrčení motoru.“ Víc se k tomu Faber nevrací, hrdinův problém před citovanou větou i po ní jen připomíná, nerozmělňuje.

Najdou se však i místa autorských zaváhání. Především je to bezradnost s ukončováním povídek. Faber se obvykle vylže tak, že příběh prostě přestane vyprávět v tom okamžiku, kdy už mu nepřipadá zajímavý – tedy nemá-li výjimečně povídka přece jen své logické dějové finále, k němuž směřuje od počátku (Zkoumání kokosů, Kdo pofouká bebí, Tělo se nezapře) –, a zbytek nechává na čtenáři. Vzpomenutý Richard Klíčník píše ve své recenzi: „Po celou knihu se vlastně neděje nic zvláštního. Žádné mocné efekty (…), žádné dechberoucí popisy, zkrátka jeden poměrně normální příběh za druhým.“ Nesouhlasím. Děje se toho příliš, jenže zaprvé jsou to velejemně podané, pečlivě vybrané a jen načrtnuté osudy a zadruhé hodně se toho děje za textem. Faberovy povídky začasto slouží jako teprve úvod do příběhu, který si má dotvořit až sám čtenář na základě své představivosti, svých zkušeností a tužeb.

Jiný Faberův neduh nazvěme pavlačovým koketováním se čtenářem. Z popisu auly plné mužů čekajících na přednášku o palmách v povídce Zkoumání kokosů: „Proto sem nepřijeli. Přijeli sem kvůli rozkoším, které nejsou k mání nikde jinde na světě. Že by unikátní rituální indonéské podívané? Ne, ne, ne.“ Emoce zdůrazněné trojím závěrem jsou snahou vtáhnout čtenáře do již zmíněné pozice spoluzodpovědnosti za text. Faber se k podobnému nátlaku uvolí dokonce i v promluvě postavy (koneckonců forma přednášky, z níž sestává povídka Zkoumání kokosů především, to umožňuje): „‚Bezpochyby jste zvědaví na rozdíl mezi ronícími a normálními větvemi. Ano, vidím, že jste zvědaví.‘“ Na autora Faberových kvalit je to trik otravný – protože v rozporu s jinými kousky očividný. Podobně je k nevíře, že si tak pečlivý autor nechá občas ujít velikou chybu. Tak v úvodní povídce Bezpečný dům pojednávající o bezdomovci ocitajícím se poprvé v azylovém domě je stěží uvěřitelná hrdinova schopnost sebereflexe. Muž totiž není takřka schopen odpovědět na otázku, přiznává se, jak zapomíná řeč, a přesto jde o jeden dlouhý monolog, protože povídka je psána v ich-formě. Třebaže jde o jednu z nejlepších povídek souboru, toto je rozpor příliš zjevný – správně na něj upozornil už Richard Klíčník – a zpochybňuje druhé místo udělené povídce v soutěži BBC National Short Story Award. Zrovna tak neuvěřitelný je kiks z povídky titulní, vyprávějící o sourozencích žijících za polárním kruhem: „Až na genitálie byli Tainto’lilith a Marko’kain typická jednovaječná dvojčata.“ Vytrženo z kontextu to vypadá jako ironie, leč na této chybě je postavena docela vážná povídka. Ptal jsem se překladatele sbírky, zda Michel Faber o tomto svém omylu ví, neboť šel by napravit docela jednoduše vypuštěním adjektiva jednovaječná; přídomek typická je dostatečné zdůraznění identičnosti. Dle Janišových slov nevěděl a pro vznikající český překlad opravy odmítl s tím, že jde o fikci a vlastně pohádku, takže se to snese ve stávající podobě. Pravda sice, ale zklamání je též na místě.

Přes veškeré výtky si pamatuji jedinou knihu, Smrt krásných srnců, u které jsem byl přesvědčen, že každá autorem odmítnutá možnost, jak by jeho text mohl pokračovat, byla stejně relevantní jako možnosti nakonec vybrané. Dík Michelu Faberovi též za to, že svou sbírkou naplněnou smutkem ukázal, nakolik rozkošný pocit dovede být melancholie.

Nakonec slovo k překladu. Tradičně vynikající Viktor Janiš, dle slov redakční kolegyně „ješita šikovná“, se po autorově vzoru taktéž vyžívá v detailech. Běžně neužívané tvary, jichž občas užije (mis m. mís, nořit se odněkud m. vynořovat se odněkud), to jsou pentle a prostředky nenápadné, ale hezké jazykové výchovy.

Michel Faber - Fahrenheitova dvojčata

Nekultura.cz, 23. dubna 2009, autor: Mariana Zilynská

Čtyřicátník pocházející z Nizozemí se výrazně zapsal do povědomí veřejnosti před devíti lety svým debutem Pod kůží (česky vydaným v roce 2003). Ten aspiroval na Whitbreadovo ocenění a nenechal čtenáře na pochybách, že se setkáváme s nápadně originálním a vyzrálým autorem, což bezvýhradně potvrzuje také jeho nová kolekce povídek lákavých, „diskrétně frivolních“ názvů.

Panoptikum bizarního světa, které Faber okukuje, popřípadě zkoumá, ze všech stran a úhlů, překvapivě nevzbuzuje štítivé pocity navzdory tomu, že pro to splňuje předpoklady – jeho praktiky bývají převážně úskočné, zvrácené a brutální. Zato vyvolává silné emoce znepokojující.

Autor rozhodně nepreparuje tento směšný a tragický svět v rukavičkách. Je všetečným a zároveň věcným, nezaujatým pozorovatelem každodenního pachtění. Zosobňuje kulantního (ačkoli nemilosrdného) zprostředkovatele nekonečné pitvornosti prostředí, které nás obklopuje – potažmo drtí –, které ovšem současně bezostyšně spolubudujeme. Občas se této bezohlednosti účastníme dokonce s určitým vyšinutým potěšením a nepochopitelným zápalem, abychom vzápětí vše radikálně popřeli a začali totéž horlivě potírat.

Co Faber nepřipouští, je například eventualita katarzního účinku prožitého. Vymezuje naši všední realitu jako mnohdy absolutně nehostinný prostor pro důstojnou, smysluplnou existenci (což by zajisté byla úděsná nuda). Definuje neobhajitelnou současnost, kde začíná převažovat diskriminace těch, kteří mají tu smůlu, že do žádné z „menšin“ s oficiálně uznávaným postižením nespadají, a jsou proto považováni za nebezpečně „normální“.

V šeru okolností a poměrů se ve Faberově podání stávají i nejtriviálnější příhody fatálními.
Prizmatem jednotlivých „porouchaných“ protagonistů (naprosto obyčejných potomků Ahasvera se sklonem k deviantním rysům) sledujeme pokaždé specificky pokřivené dění. V několika působivě zpracovaných příbězích bez jednoznačných kontur i organizace jsme vystaveni účinkům toho, jak drasticky trapný život je. Toto stěžejní téma autor prezentuje v rozličných variacích a čtenáři se tím mohou buď znechucovat, nebo kochat. Každopádně ne poučit.

Je totiž evidentní, že lidská podstata se nikdy nezmění. Ať už vezdejší zhůvěřilost potřebuje akcentovat, nebo nikoli, pokud to tvůrce dokáže činit s takovou štiplavou grácií jako Michel Faber, zaručeně vás takové svědectví strhne.

V šeru okolností a poměrů se ve Faberově podání stávají i nejtriviálnější příhody fatálními (zvláště v případě, že na nic neotřepaného se aktéři povídek zkrátka nezmůžou). Zmrtvělé dialogy jsou deklasovány na odpadky roztrušované v našich drahách. Okamžiky nás jako precizní kmity kyvadla vbíjejí do úhledných rakviček a nám nezbývá, než nejapně doufat, že ji ostatní nepotřísní sekrety. A pár chvil přechodně zakonzervovaných v mysli ochotně zpráchniví s námi.

To vše ovšem autor sděluje s výrazně podmanivým potenciálem. Razance textů spočívá v jejich úžasné impertinenci a je rovněž zásluhou pohotového překladatele. Absolvovat Faberův soubor povídek znamená obohatit se (o nelichotivou, ale přesto vítanou zkušenost) a dostat drsně strohé rozhřešení.

Hodnocení: 90 %

Ukázka:

„Udělejte to! Prostě… to čapněte!“ vykřikne jeden muž, zcela vyšinutý z mučivého očekávání. Kolegové se do něj pustí, syčí na něj a brblají, celí vyděšení, že by neslušné chování v tak zásadním okamžiku mohlo slečnu Soedhono vyprovokovat k tomu, aby přezíravě odkráčela ze sálu a nechala je všechny neuspokojené. Ona ale všechny zmátne, k jejich velké radosti přejde ke stolu a se slabounkým úsměvem se chopí rukojeti mačety.
„Med v samčím květu“, přede, „vylučují tři intrakarpelární či septální žlázy neplodného pestíku. V samičím květu se za laloky periantu objeví odpovídající blizna jen pár dní předtím, než začne být receptivní. Když je připravená, začnou tři masité laloky na své vnitřní straně vylučovat viskózní nektar…“

Potřást si rukou s houmlesáky a krkavčími rodiči

Literární noviny, 23. března 2009, autorka: Anna Dytrtová

Spisovatel Michel Faber sice již delší dobu žije ve Skotsku, přesto je obtížné jej označit za skotského autora. Nezařaditelný je ostatně nejen zeměpisně, ale také pro žánrovou i obsahovou pestrost svých děl, již českému čtenáři nyní představuje v povídkovém souboru Fahrenheitova dvojčata.

Příběh spisovatele Michela Fabera je variací na pohádku o Popelce. Po letech, která strávil v ústraní a kdy se živil mimo jiné úklidem domácností, docenil svět jeho spisovatelský talent. Faberova díla si dnes lze přečíst ve dvaceti světových jazycích. I když se hřeje na spisovatelském výsluní slavných, uchoval si svou poustevnickou náturu a snaží se odolávat svodům civilizace. Tvrdí, že nepotřebuje reklamu ani manažera, a u cizojazyčných vydání jeho knih mu jde především o to, aby byly dobře a s péčí přeloženy, přičemž finanční stránka je až druhotná. Povídková kniha Fahrenheitova dvojčata vyšla česky v citlivém překladu Viktora Janiše.

Postižení, pomatení, podvedení, potřeštění, potlučení, poznamenaní, posedlí, potřísnění, poražení, pokřivení. Faberovy postavy jsou takové; čteme v nich kondenzované pocity, pohnutky, paranoiu, pot i pokoru. Jsou zahnaní do kouta, do úzkých, do šera, do tmy, za zdi, za okna chudinských domů, za zapařená okna ubytoven, předměstských plováren, do arktické zimy. Radši by se utekli, schovali, nebyli; Faber je tahá na světlo jako světloplaché netopýry a nutí je i nás vidět manželčinu neesteticky dvojitou bradu, otoky pod očima homosexuála, podlitiny na těle bývalé feťačky, modřiny na těle vraha, čerstvé zvratky na měšťáckém koberci, ejakulaci kokosového ořechu, krev z přejeté divoké kočky, hlavu oddělenou od malého tělíčka, kapky moči mimo pisoár…

Nedostatek přirozeného a zdravého světla jako by ochromoval všechny Faberovy postavy. Buď se před světlem samy ukrývají v útrobách budov, nebo se halí do noční tmy. Jejich tvář je jen spoře osvětlena září monitoru či levné zářivky podzemního parkoviště. Vidíme je osvícené studeným světlem krytého bazénu, namodralým operatérským halogenem; na předmět svého zájmu si Faberovi hrdinové svítí skomírající baterkou. V jedné povídce se propadnou do naprosté tmy způsobené výpadkem elektřiny. V jiné povídce je nedokáže zahřát ledové arktické slunce. Faberovy postavy se sice světla lekají, ale zároveň strádají jeho nedostatkem. Nedostatek světla tu funguje také jako metafora. Světlo symbolizuje láskyplné vztahy, harmonii, klid. Ani jednoho se většinou Faberovým postavám nedostává (vzácnou výjimkou je Žlutý jako Eminem, půvabná povídka o křehkosti krásy zcela všedního okamžiku).

Rozdupané růžové brýle

Michel Faber před čtenářem obnažuje nejen nitra svých marginálních hrdinů, ale také povrchnost některých společensky rozšířených předsudků. Bezdomovec, matka feťačka, otec, který odešel od rodiny kvůli svému příteli, navíc černé pleti; matka ubližující svému novorozenému synovi, severská dvojčata uvažující o tom, zda by neměla sníst tělo své mrtvé matky. Tihle Faberovi hrdinové jsou přesně typem lidí, kterým hrozí ze strany společnosti nekompromisní ostrakizace. Faber se jich výslovně nezastává, neomlouvá je, ale ani neidealizuje. „Pouze“ nás s nimi prostřednictvím souboru povídek seznamuje. Dokáže traumata, pocity a motivy svých outsiderů vykreslit jako mistr karikatury, kterému stačí jen pár tahů pera a sdělí více než jiní dlouhosáhlým popisem. Střeží se zbytečných emocí, slov a povrchnosti.

Čtenářovy růžové brýle (zbyly-li mu nějaké) s chutí rozdupává. Faber je komerčně úspěšný, ale není konejšivý. Fahrenheitova dvojčata rozhodně nejsou „pěknou“ knížkou před usnutím. Pokud by čtenář vůbec byl schopen oka zamhouřit, pak by se mu postavy z Fahrenheitových dvojčat nejspíš zavrtaly do snu v podobě perpetuum mobile: orloje, v němž s neodbytnou pravidelností defilují tu smrtka, tu křídově bílý muž či extaticky se šklebící žena. Ostatně seznamte se, prosím:

Je tu třeba Andy. Andy byl pět let slintající imbecil. Chytil vzácnou chorobu, přežil, ale přišel o rozum.

Anebo Gail, přemítající, zda když už přestala šlapat, by se neměla „vážně tam dole přestat holit, nechat to narůst“. Třeba se pak zmátoří a unese břímě svého těžkého, přetěžkého dítěte…

Z obskurního devatenáctého století se vynořuje fantom Ashtona Allana Clarka: býval nejbohatším člověkem v Alchesteru; „z úst mu smrdí peníze a uši má zalepené lepkavým slizem luxusu“.

Lachtan je zas detektivem: „Osmnáct let, mizivá kvalifikace, dvě velké kostnaté pěsti. Zkusil doplňovat zboží z palet, ale to mu nesedlo. Takže byl detektiv. Plat nebyl nic moc, pracovní doba taky mohla být lepší, ale nikoho neživil a měl elegantní nové auto s automatickým ovládáním oken a CD přehrávačem. Bacha na Lachtana, zločinci!“

Je tu také Christiane, která sice nenašla žádnou krev, ale jedna ručička se v rukávu dupaček volně otáčela, asi jako párek v punčošce. Přichází i Manny, který si výjimečně odskočil od počítače. „Hejbni kostrou, ty nulo,“ zamumlá na adresu myši a špičkou baterky naznačí výpad na její chlupaté tělíčko.

Faberův povídkový orloj je pestrý; jak co do plasticity postav, tak z hlediska ladění, závažnosti a humornosti. Faber v knize Fahrenheitova dvojčata důsledně střídá i žánry. Jedna povídka se tak přibližuje psychologickému hororu a la Rosemary má děťátko, druhá zas nese stopy gotické viktoriánské romance na způsob Pádu domu Usherů, třetí je vypečená jak snědený vražedný nástroj (jehněčí kýta) z povídky od Roalda Dahla. Ostatně sám Faber toho hodně v životě prožil a zažil.

Potřeba proměňovat (se)

Faber se narodil v roce 1960 v Holandsku, když mu bylo sedm, přestěhovala se jeho rodina do Austrálie, odkud se později uchýlil do Skotska. Vystudoval sice moderní literaturu na Melbournské univerzitě, ovšem dříve než proslul jako spisovatel, přivydělával si jako pomocník v domácnostech, pokusná myš pro lékařské účely nebo sestra v nemocnici. Jak sám uvádí, tato nepříliš prestižní povolání mu pomohla lépe poznat rozličné lidské osudy a přiblížit se k pochopení lidské povahy.

Faber se prohlašuje za samotáře a poustevníka. Vůči mainstreamu podle vlastních slov zaujímá lehce podezřívavý postoj. Nekouří, nepije, neřídí automobil, nekupuje si poslední technické vymoženosti. Jak říká, doopravdy toho nepotřebuje k životu mnoho; pouze sedět v místnosti, psát a poslouchat hudbu.

K tomu, aby vynesl na světlo světa obsah svého psacího stolu, kam si nepřestával ukládat vše, co napsal od studií, ho ponoukla jeho žena Eva, která je jeho komplicem i při veledůkladném dopilovávání textů. Faber o sobě říká, že má nekonečný apetit se vracet k tomu, co napsal a přepracovávat to do chvíle, kdy si je jist, že dosáhl požadovaného účinku. Svůj román The Crimson Petal and the White například přepisoval dvacet let a jeho vyznění proměňoval v souladu s vlastní osobnostní proměnou. Tvrdí, že se postupem času stal emfatičtějším a velkorysejším vůči čtenáři i postavám. Změnil se i jeho světonázor. Jak uvedl pro January Magazine, domnívá se, že jsme dospěli do doby, kdy již bylo dost cynismu a lehkovážnosti. Jako by se odvracel od postmoderní nedůvěry ve velké příběhy a křísil modernistickou víru v člověka, v možnost jeho vývoje směrem k lepšímu. V současnosti jsme podle Fabera uvízli v propasti, která se rozevírá mezi vpravdě upřímnými a čestnými lidmi (kteří ale často propadají velice zjednodušujícím přesvědčením a řešením) a těmi, kdo přemýšlejí komplexněji a jsou liberálnější, zároveň jsou ale také mnohem cyničtější. Přemostit propast mezi nimi je podle Fabera velkou výzvou současnosti.

I Fahrenheitova dvojčata koncipoval Faber, navzdory tomu, že většina postav jsou společenští outsideři, jako cestu kupředu, k optimismu. Fahrenheitova dvojčata jsou podle Faberových slov cestou od odcizení k pokusu o propojení. Zatímco protagonista první povídky je citově zcela zruinovaným produktem současné západní společnosti, duše dvojčat z povídky, která nese stejný název jako celá kniha, jsou řízeny magií, brutalitou i moudrostí, kterou ještě neposkvrnila civilizace.

Fahrenheitova dvojčata jsou břitkou a obsedantně vycizelovanou přehlídkou marginálních, deviantních a ztracených duší. Nebo alespoň takových, které „mají problém“. Nejsme zvyklí o nich přemýšlet a hovořit. Ani v soukromém životě (pokud nám do něho nezasahují), ani z pléna politických tribun. Ani se o nich moc nepíše. Staré, depresivní, problémové, homosexuální, úchylné, nemocné a opuštěné raději vytěsňujeme. A oni se často krčí v koutě, choulí se do záhybů našeho špatného svědomí. Faberův spisovatelský skalpel, kterým je před námi obnažuje, je někdy tezovitý (jako například v případě dvojčat, která lze klasifikovat podle modelu vznešeného divocha), někdy snad příliš chladnokrevný. Samotář a poutník Faber však tyhle zbloudilce z okraje naší civilizované a bohaté společnosti orientované na mládí a úspěch umí vzít za ruku a donutí nás si jí potřást. A přemýšlet o nich. I o nás.

Michel Faber: Fahrenheitova dvojčata

Literární.cz, 5. března 2009, autorka: Mariana Kozáková

Dílo současného velkého vypravěče z anglofonního světa v mnohém připomíná rané dílo Jamese Joyce a jeho soubor povídek Dubliňané.

Především důsledným měněním poloh, neboť každá povídka nás přenáší nejen do jiného sociálního prostředí, ale ukazuje nám jiné světy, přestože stále stojíme alespoň jednou nohou na zemi.

V první povídce pozorujeme skutečnost očima outsidera, který před většinovou společností normálních uniká mezi jiné roztodivné outsidery shromážděné pod střechou záhadné instituce.

V povídce Oči duše si svobodná matka Jeanette nechá nahradit výhled z okna, co stojí po pravdě řečeno za hovno, výhledem umělým, do kterého neváhá investovat. V povídce Finesa se zase dostáváme do blízkosti diktátora a disidentské lékařky. V Tmě tmoucí se celá Anglie zalyká tmou a vidíme ji skrze oči homosexuála a zároveň otce malé dívky. V povídce Myš je ajťák konfrontován se skutečnou živou myší.

Ať už jde o prosté či o sci-fi, záhadné příběhy, všechny rezonují sílou individuálního zážitku zkušenosti, situace. Povídky jedna po druhé vyplňují spektrum, množinu všech pohledů, možných světů. Tím je čtenáři dopřán příjemný zážitek: uvědomění, že všechny ty rozdílné lidi něco podstatného spojuje.

Faber si všímá lidských tužeb, úchylek, amoků, hrůz, úniků, zásadních banalit, osudových zvratů, které osekává o Holywoodský patos. Chroničtí outsideři na útěku, silný zdravý metalák podléhající nemoci, nenávist k vlastnímu dítěti, sexuální vzrušení z odborného biologického projevu, vrah viděný očima maminky. Nejde o vyjádření absurdity, ale o samotné principy lidskosti. I proto je pro Fabera tak důležité tělo, jeho síla a vady, sexualita, zranění a pro konfrontaci postav dotyky. Gill, vyléčená feťačka, se po osmi letech dotýká svého syna při cachtání v bazénu, objevuje v sobě překvapivou sílu a onen dotyk jí připadá lepší než heroinové vytržení.

Každý nese vlastní míru štěstí a utrpení.

Všední závěr, k němuž nás autor vede po řemeslně skvěle udělané cestě. Krátké povídky jsou napínavé jako detektivky, všední prostory popsány barvitým jazykem, takže je najednou vnímáme jako mnohem zábavnější, citlivě vystižené charaktery pasují do naší doby (svobodná matka, cestující manažer, počítačový fanda.)

V Dubliňanech se mluvilo pouze o obyvatelích jednoho města, oblíbené to Joycově metafoře. Postavy Fahrenheitových dvojčat se rozpínají do celého státu, do celého světa. Dnešní město už má globální charakter.

Poslední povídka, po níž je pojmenována celá sbírka, transponuje příběh o Adamovi a Evě, tedy příběh, kterým to vše začalo. Lidé přestali být společností absolutně sladěných dvojčat, bolestně si uvědomili své tělesné i duševní rozdíly a vina z poznání dobrého a zlého je vyhnala ven, do šedivého světa, ve kterém se musí žít.

Už zase skáču do kaluže

Lidovky.cz, 22. ledna 2009, autor: Ondřej Horák

Jistě by každý byl schopen jmenovat nějakého autora, který je či byl vynášen do nebe jako objev či talent... Při čtení jeho debutu bylo možné určitý talent zaznamenat, ale s následujícími knihami se ukazovalo, že prozaik setrvává – ať už záměrně, či nezáměrně – stále na totožných pozicích. Talent zůstal nenaplněn, autor si možná vydělal a může se věnovat pouze psaní, ale zároveň je evidentní, že do literární historie výrazným způsobem nepromluví.

Podobně – jako objev – býval a stále je prezentován rovněž Michel Faber (1960), anglicky píšící prozaik s nizozemským pasem. Rodák z Haagu žil v Austrálii, nyní se usadil ve Skotsku. Po studiích tento světoběžník také vystřídal řadu rozličných zaměstnání.

Do světa literatury autor vstoupil až povídkovým souborem s názvem Někdy prostě prší (1999), jenž by – stejně jako zpracování prometheovského mýtu Evangelium ohně – měl vyjít v českém překladu letos. Úplný úvod spisovatelské kariéry měla na svědomí prozaikova druhá manželka, která povídku Někdy prostě prší poslala do soutěže o Ian St James Award, již Michel Faber vyhrál.

V poslední době se v souvislosti s Michelem Faberem mluví především o rozsáhlém románu Kvítek karmínový a bílý, jehož příběh se vrací do viktoriánské doby. Český čtenář mohl dosud číst román Pod kůží (2000), nyní je k dispozici i povídková kniha Fahrenheitova dvojčata (2005).

Zábavnost, která znudí Jak těchto sedmnáct krátkých próz vypovídá o schopnostech Michela Fabera? Chtělo by se říci, že se jedná o pestrou paletu příběhů. Na druhou stranu se ale autor vlastně stále drží tématu jediného – člověk, který stojí tváří tvář svému životu ve vezdejším světě.
Dalo by se tedy možná i dodat, že Michel Faber neustále tam a zpátky probírá současný úpadek západního člověka. Ovšem potom je zas nutné poznamenat, že ač o něm vypovídá mnohé, nenechává se svazovat nějakou „sociologickou“ přesností.

Ve Skotsku žijící prozaik je rovněž tím, komu se říká všetečka. Nedá se ale o něm už říci, že by byl – pro dnešní prozaickou tvorbu tak typickým – upoceným snaživkou. Ne, Michel Faber jako by měl dostatečně nažito, a především: jeho prózy nepůsobí vtíravě. Má evidentně spoustu nápadů, ale používá je většinou účelně. Má velký smysl pro humor, ale využívá ho k poukázání na směšnost našich životů. To dohromady znamená, že se autor nesnaží – nemusí snažit – o „vychytanou storku“, jejíž zábavnost zaručeně znudí.

Michel Faber jako by skrze povídky ohledával – jak už řečeno – svět a život v něm a přitom umožňuje, aby se mu čtenáři dívali přes rameno. A oni se chtějí dívat, protože autor není žádný lehkoživka, on skutečně umí. To ale opět na druhou stranu neznamená, že společně s uznáním umu anglicky píšícího autora nemůže dojít k jistému míjení. Ne vždy nám to, co sami neumíme, musí nutně u druhých imponovat.

Michel Faber se pak v neposlední řadě jeví také jako nepolapitelný, na rozdíl od malého živočicha z jeho povídky Myš. Jde stále dopředu, respektive pořád mění směr, a tak čtenář, který propadne pocitu, že už ho má „přečteného“, najednou stojí na rozcestí sám a musí hledat, za koho – tedy do jakého příběhu – se autor zase převlékl.

Uvolněný jako málokdo Podobně těžko postižitelný je Michel Faber, co se týče žánru. Jde o takové kratší prózy, tak se řekne, že jde o povídky. Na začátku textů, kdy je „odprezentován“ nápad, který rozevírá další svérázný svět, je vždy člověku líto, že dnes už má klasická magazínová či novinová povídka odzvoněno, protože příběhy Michela Fabera by člověk rád v nějakém periodiku našel.

Ani do této škatulky by se ale asi tento autor nevešel – jeho texty jsou totiž často až příliš rozpínavé. Omezený prostor by přitom možná těmto prózám prospěl, protože někdy jsou skvělé nápady poněkud rozvláčněji dovypravovány. Jenže to už bychom zas chtěli prozaika nahnat do nějaké škatulky – a jemu není nic cizejšího.

Texty Michela Fabera proto nemusíme být vždy úplně okouzleni, sympatické je však to, že prozaik nepřešlapuje na místě – a především zaujme jeho svobodomyslnost, uvolněnost, což je vlastnost v současné přespekulované literární tvorbě bohužel velmi vzácná.

Proto se lze na další české překlady děl tohoto autora vskutku upřímně těšit. A abychom se vrátili na úvod: pověst, která Michela Fabera předchází, rozhodně nebyla postavena na vodě. Nicméně se zdá, jako by tento prozaik rád šlapal do kaluží – nikoliv proto, aby druhé postříkal, ale aby zkusil, jaké to je.

HODNOCENÍ LN *****

Michel Faber - Fahrenheitova dvojčata

Iliteratura.cz, 3. listipadu 2008, autor: Richard Klíčník

Fahrenheitova dvojčata jsou po románu Pod kůží druhým dílem Michaela Fabera, která se dostává českým čtenářům do rukou. Povídková kniha je příjemným vyplněním v čekání na jeho dlouho očekávaný a ve světě proslavený opus Kvítek karmínový a bílý. Faber se zde předvádí jako mistr převleků, jemuž nečiní potíže střídat kulisy děje ani styl vyprávění.

Hned první povídka (Bezpečný domov) má čtenáře ohromit. Jako hlavní postavu autor představuje muže, který „už zapomněl“, jak komunikovat s lidmi. Paradoxně se mu hlavou honí jeden básnický obraz za druhým. V barvitých větách přemýšlí o tom, jak došlo k tomu, že zapomněl, jak vést konverzaci. U jména tak zvučného by se dal úvod očekávat poněkud jistější. Přitom právě Bezpečný dům zprostředkovaně pojednává o skutečné autorově zkušenosti. I on sám prožil jednu etapu života jako bezdomovec.

Snad právě to jediné ospravedlňuje nesrovnalost mezi dějem a jazykem a může být pro poučeného čtenáře klíčem k povídce. Její prostředí už totiž na tak chatrných základech nestojí. Kulisy přestávají být kulisami a stávají se pokřivenou, v čase a prostoru zahnutou skutečností. To dokáže čtenáře uklidnit. Nesedí zde sice něco tak přirozeného jako jazyk, ale neskutečné a bizarní prostředí má punc opravdovosti. Podivuhodný rozpor.

Druhá povídka popisuje muže, který se probere po pěti letech šílenství. Chová se přesně tak, jak byste se choval každý jiný člověk (třeba právě i vy). Nic není stejné ani v jeho světě, ani v žádné další povídce. Faber se pomalu rozjíždí.

Hned třetí povídka patří k vrcholům knihy. Sci-fi tak jemná, že fantastický prvek může být za pár let reálný, a jedna opuštěná samoživitelka, která z okna hledí do nehezké čtvrti plné násilí. Pro ni má Faber řešení. Fantaskní okno do lepšího světa. Hrdinka je tak jednou ze šťastnějších, protože autor svoje postavy rozhodně nerozmazluje. Jednomu dá šanci, jinému ne.

Plavání pro pokročilé zase zachycuje třiadvacetiletou matku, která zvládla svou závislost a sociální pracovník ji poprvé pustil ven se synem, kterého prakticky nezná. Jdou spolu do bazénu a všechno je úplně normální, jen situace staví Faber tak, že její čtenářská atraktivita dosahuje díky realistickému popisu celého dění závratných výšek.

Po celou knihu se vlastně neděje nic zvláštního. Žádné mocné efekty (krom zhasnutí světel v celém Skotsku a jednoho blesku uhodivšího do vraku helikoptéry), žádné dechberoucí popisy, zkrátka jeden poměrně normální příběh za druhým. Pocit, že v celé knize není nic zvláštního a že snad ani není důvod ji nejen číst, ale i psát ji, se může vynořit z ničeho nic. Poprvé a třeba i podesáté. Jenže to bude u poslední povídky, kdy za sebou čtenář má skoro tři sta stránek, aniž by si všimnul, že kniha končí a v záloze už není žádná další povídka.

Na to, jak obyčejné povídky jsou, může čtenář zažívat poměrně silný pocit nevole. Kniha je dočtena a v ústech zůstává chuť Faberova inkoustu. Zůstává dlouho. I druhý i třetí den. Jeho obyčejné obrazy se vynořují z paměti při nejrůznějších příležitostech, obyčejné věci potkáváme dennodenně a prakticky kdekoli. Přesně tak, jak se o tom píše v Dvojčatech. A dennodenně se nám dějí věci, které na první pohled nemohou být obyčejnější, ale na ten druhý je v nich něco, co nás nutí si je zapamatovat a vracet se k nim.

To je klíč k povídkám Michela Fabera. Náměty viděné očima, které v sobě mají sílu, aby z nich vytáhly to nezapomenutelné. Hořké, sladké, trpké, bolestivé, hladivé, uklidňující i drásavé. Všechno v mezích normálnosti, kterou autor prakticky nepřekročí. Je to jeho finesa, kterou ovládá přímo dokonale a svoje povídky čtenářům předkládá téměř podprahově. Až dávno po jejich dočtení se jejich chuť rozleží na patře. Teprve potom lze ocenit mistrovství Faberovy spisovatelské kuchyně.

Kniha Zlín si tak připisuje bod za povídkovou sbírku, která má právo aspirovat na ocenění i v Akademii SF, F a Hororu. Její šance jsou reálné, povídky podobné kvality v Česku nevycházejí každý týden.

Na závěr ještě poklona překladateli Viktoru Janišovi za povídku Zkoumání kokosů. V beletristické literatuře si lze jen těžko představit (natož vybavit z minulosti) nějaký jiný text, který by se překládal obtížněji. Autor z neznámého důvodu pokládá za nejerotičtější věc na celém světě odbornou přednášku o pěstování kokosů. Přednáška je přímo ďábelsky dlouhá a dostupnost podobných materiálů v českém jazyce je zcela v souladu s šířkou jejich uplatnění v českém sadovnictví. I kdyby to byl jediný důvod (a že pohříchu není) stála by díky tomuto artistickému kousku kniha za přečtení.

Dotaz k produktu Fahrenheitova dvojčata

Pole označená * jsou povinná.

Jméno:
Telefon:
E-mail:povinné *
Číslo "10" slovy:povinné *
Váš dotaz:povinné *
 
 

Dále doporučujeme

Kniha zvláštních nových věcí

Kniha zvláštních nových věcí

Kniha zvláštních nových věcí je veskrze originálním dobrodružným příběhem o víře a poutech mezi dvěma lidmi, které od sebe dělí mnoho světelných let. V tomto důležitém…

Fahrenheitova dvojčata (paperback)

Fahrenheitova dvojčata (paperback)

Michela Fabera porůznu přirovnávali k Ianu McEwanovi, Paulu Austerovi či Roaldu Dahlovi, ale sbírka povídek Fahrenheitova dvojčata bohatě dokazuje, že pro Fabera jsou všechny škatulky…

Někdy prostě prší

Někdy prostě prší

Cesty do literatury bývají někdy trnité, ale u Michela Fabera tomu tak nebylo. Stačilo mu psát si dvacet let do šuplíku, učit se řemeslo a nakonec se nechat svou ženou přesvědčit, že…

Skleněný pokoj

Skleněný pokoj

Román inspirovaný skutečným osudem vily Tugendhat, který zaujme od první věty. Na pozadí příběhu jejích majitelů zrcadlí tragédii celého českého národa. Vysoko na kopci nad Brnem…