Aristos | Kniha Zlín

Menu
nakladatelství světových autorů
aktuální literární trendy
  • Žízeň
  • Bílé město
  • Žízeň soutěž

Aristos

Aristos
Cena:
230 Kč
Autor:
Dostupnost:
není skladem
ISBN:
978-80-903562-9-0
Překlad:
Petr Fantys
Datum vydání:
07. 12. 2007
Počet stran / vazba:
276/vázaná
3.64 / 527
  • Popis
  • Recenze
  • Dotaz ke knize

Popis: Aristos

Aristos je knihou poznámek a myšlenek, které se autor snažil vyjádřit v sumarizaci toho, čemu věřil a čím se řídil v životě i při psaní svých stěžejních knih (Sběratel a později i Mág). Do názvu ukryl víru, že žijeme to nejlepší, nebo nejlepší možné, co se v dané situaci žít dá. I když kniha (druhé, upravené vydání) vznikla před čtvrtstoletím, její poselství je stále platné. „V knize Aristos je mým prvořadým zájmem chránit svobodu jednotlivce proti hrozbě všech tlaků, které ho v našem století nutí k tomu, aby se přizpůsobil. Jedním z takových tlaků, který působí na nás na všechny, a zvlášť na ty, kteří se dostali do veřejného povědomí, je snaha označit člověka tím, za co dostává peníze a získává slávu – označit ho jako to, k čemu ho jiní lidé nejvíc chtějí využít. Řekneme-li o člověku, že je instalatér, popisujeme pouze jednu stránku jeho osobnosti a zároveň celou řadu jiných stránek zamlžujeme. Jsem spisovatel a nestojím o žádné konkrétnější vězení, než je to, které jsem sám vyjádřil pomocí tištěných slov. Z osobního hlediska jsem tedy tuto knihu napsal hlavně proto, abych oznámil, že nehodlám vstoupit do klece s visačkou romanopisec.“ J.F.

Recenze: Aristos

Aristos Johna Fowlese (recenzní rozhovor)

Vltava, Český rozhlas 3, 5. března 2008, autorka: Ivana Myšková

John Fowles, který před třemi lety zemřel, byl vynikající britský spisovatel, který v knihách Sběratel, Mág, Francouzova milenka nebo Daniel Martin posunul výrazové možnosti románu i jeho čtenářské vnímání, jak potvrdil i ohlas našich čtenářů. Když však otevřeme jeho knihu Aristos, kterou v překladu Petra Fantyse vydalo nakladatelství Kniha Zlín, viditelně se liší. Ivana Myšková se v recenzním rozhovoru ptala Petra Matouška, zdali to znamená, že budeme číst docela jiného Fowlese?

Rozhovor si můžete poslechnout na http://www.rozhlas.cz/mozaika/literatura/_zprava/431085.

Fowles proti všem, a přece s námi

Ihned.cz, 7. března 2008, autor: Petr Matoušek

Kdyby poválečná britská próza neměla Johna Fowlese (1926 až 2005), musela by sei ho nejspíš vymyslet.

Kdoví, nakolik by ji bez autorova přičinění po avantgardních peripetiích ještě rámovaly příběhy solidní konstrukce, z nichž nadále těží, a nakolik by se v ní dařilo románům toužícím proniknout naší existenci takříkajíc pod prkna.

Fowles totiž rozšířil obzory vnímání literatury tím, že zrealizoval shakespearovskou představu světa jako jeviště, člověka coby herce a spisovatele v roli kouzelníka, jenž je nadán výhodami žolíka a vybízí čtenáře, aby se na této svůdné hře podílel, aniž ho připravuje o zážitek.

Traktát Aristos, jehož nynější český překlad připomíná Fowlese už posmrtně, tedy možná působí jako pouhý zápisník vytažený z kapsy tvůrce Sběratele, Mága nebo Francouzovy milenky, ale ve skutečnosti představuje vynalézavý autoportrét shrnující Fowlesova klíčová témata. Je vlastně dobře, že Aristos z našeho pohledu Fowlesovo dílo korunuje, neboť prokazuje, že jeho tvorba je vnitřně jednotná i mimo doménu romanopisce, jak naznačil už solitérní esej Strom.

Etika postmoderny

Soubor úvah z roku 1964, který autor věren své preciznosti v roce 1980 revidoval, se zamýšlí nad etikou postmoderny ve chvíli, kdy jsou rozpoznány její slabiny. Cenné je na něm vedle důvtipu zdravého rozumu i to, že Eco, Baudrillard či Lipovetsky konstatují s časovým odstupem totéž: jednak o slepých uličkách západní civilizace, jednak o výhledech toho, kdo prohlédl a chce uniknout, byť ho jako součást fyzikální soustavy unášené na vratkém voru čeká práce pro vraha.

Slovo "aristos" odkazuje ve staré řečtině k ideálu a souvisí se ctností, "areté", jíž se zabývali Sokrates a Platon. Jenže víc než vize ideálního chodu lidských záležitostí je tvůrci bližší zjištění jejich předchůdce Herakleita, že "vše plyne", a Pascalovo pojetí života jako sázky. Fowles si uvědomuje, že se plavíme mezi řádem a chaosem jako figurky na šachovnici, s nimiž cosi postrkuje: evoluce, náhoda, riziko. Nepřestáváme však být součástí celku, jehož rozsah nepoznáme a jenž si poradí i bez nás. Jisté v téhle nejisté situaci je jedině to, že jsme obdrželi šanci, která se nebude opakovat.

Odtud vyplývá i autorův názor na náboženství, který vyjádřil v románu Mág a který kreacionisty nenadchne ani ironickým členěním díla do odstavců připomínajících verše bible.

Koneckonců Fowles patří k typickým rebelantům své doby, v níž věda hlásá, že jedinec jeho založení by měl být agnostik vzdor tomu, že ho ponoukají metafyzická mystéria. Není agnostikem, stejně jako není ateistou, ačkoli se musí na veřejnosti tvářit, jako by jím byl. Má však dost důvodů věřit sám v sebe a zacházet se životem jako s domem, který obývá, poněvadž jiný nemá a útěcha posmrtného zúčtování je pro něj jen berličkou církevního křesťanství z časů, kdy mu šel po krku Řím.

Fowles věří, že člověk má investovat do života, ne do modloslužebnictví. Měl by čelit smrti jako tvůrce a spravedlnost si vybojovat sám: tím, že přijme náhodu jako úděl a smíří se s tím, že nepřestane něco postrádat, nemá-li skončit jako větrný mlýn ve světě bez větru.

Dobro a duševní hygiena

Pro tak zručného autora by bylo snadné sepsat katalog postmoderních hříchů s dantovskou vervou. Ale ať jde Fowlesovi o osamělost, úzkost a posedlost vlastněním (což je téma románu Sběratel), či o módnost, povrchnost a nudu vypomáhající si neméně plytkou zábavou, probírá je ze všech úhlů, jelikož je těžké se jim cele ubránit. Připomíná, že výdobytky sociálního státu, k nimž jsme se dopracovali, by se měly projevit i v duševní hygieně a že nelze konat dobré skutky z touhy po uznání, nýbrž pro kvalitu dobra samého.

I v tom má autor blízko k Shakespearovi a předsokratikům a stejně jako oni naplňuje své úvahy dualitami ve snaze ukázat, že nejen umělec coby strážce tohoto dobra, ale i sebeprůměrnější jedinec jsou toho úkolu hodni. Oba přece po světě chodí jako ztělesněný paradox a současně spojitá nádoba vlivů, jak zdůrazňují aforistické techniky jednotlivých postřehů, jež nespoléhají na slovní šarády a la Oscar Wilde, a přesto se jim svou jiskrností vyrovnají.

John Fowles jako by v nich stál na molu v milovaném Dorsetu a hleděl na moře jako Kolumbus či Sára z Francouzovy milenky, kteří byli o krůček před ostatními. Jeho Aristos se spolu s nimi snaží zjistit, co nás přesahuje, a stojí tudíž občas proti všem, a přece vždy s námi: díky přesvědčení, že náš svět je nejlepší možný. Neopakovatelný. Pokud se té dobré zvěsti nechopíme jako dalšího dogmatu, nýbrž ji využijeme k přemýšlení, pak se spisovatelův výlet vstříc moři našich možností nemine účinkem.

Vybraná slova, Říct to úplně všechno

Reflex, 28. února 2008, autor: Pavel Turek

Představte si, že by vám někdo chtěl říct všechno. Ne vypovídat své hříchy ani se pateticky vyznat z lásek, tužeb a proher, ale opravdu vyložit svůj světonázor. Deklarovat manifest vlastních hodnot jako monolog, který by si nenechal přerušit jedinou vaší námitkou.

John Fowles přesně tohle udělal v roce 1964, když po úspěchu své prvotiny nechtěl být zaškatulkován jako romanopisec, a tak se rozhodl definovat sám sebe naprosto kompletně od základu. V knize úvah Aristos, jež poprvé vychází v českém překladu, se vypodobnil jako pochybující člověk, jenž se ve své vlastní verzi existencialismu angažovaně vyjadřuje k dobru a zlu, hmotě, "Bohu", lidské povaze, náboženství, politickým systémům nebo umění.

Rozdrobil Arista do hérakleitovských segmentů, které ovšem na rozdíl od antických zlomků dohromady dávají totální diagnózu. Člověk, jenž vám chce vyložit vše, nikdy není úplně dobrý společník. Je otravný jako nekonečný nápis na tričku, v němž chce ten, kdo si ho obléká, dát vědět: "Tady jsem a mám rád zmrzlinu a poslouchám tohle a čtu tamto."

Fowles se bohudík od této tendence odlišuje, jelikož se nepřimyká k ničemu hotovému, ale chce stavět od začátku. Chce si to tričko seriózně komplet ušít - ne jen popsat a pomalovat.

Ovšem i tak si představte, že sedíte u kavárenského stolu tváří v tvář někomu, kdo jen deklamuje, a jediné, co způsobuje, že se odmlčí, je členění do odstavců a kapitol. Jsou to místa jeho nádechu, místa, na nichž si lokne drinku a pokračuje dál, ale skočit do řeči si nenechá. Utáhl by to sám celou noc a jediné, co vás u něj přiměje vydržet, je fakt jeho přesvědčivosti, průzračnosti a toho, že se s ním v základu shodnete.

"Slzy, které proléváme na hrobech svých nepřátel, jsou často obzvláště upřímné. Oplakáváme svou vlastní energii, která ztratila domov," řekne třeba a vy jej můžete jen pozorovat jako hlavní hrdina povídky Velké moře, oceán od Pavla Vilikovského, který se zrovna zapletl s policejním vyšetřovatelem.

Odpoutáváte se přímo od vyřčených slov a sledujete motivaci. Proč to ten člověk říká? Proč to říká zrovna vám? Jak se mám tvářit? Co všechno chce tím, co říká, zakrýt? K čemu vás tím, co říká, chce vyprovokovat?

Srovnávat nebo napojovat Fowlese na soubor povídek Pavla Vilikovského Kouzelný papoušek a jiné kýče je samozřejmě nesmysl. Arbitrární záležitost daná pouze tím, že obě knihy pocházejí z nakladatelství Kniha Zlín. Aristova univerzalita tkví pouze v tom, že svými střípky dokáže okomentovat, zrecenzovat jakoukoli knihu. Literaturu, poezii, státní uspořádání, bigotní víru i nekonečnost. Fowles má názor na všechno a vy si ho můžete vyhledávat. Kdykoli chcete. Jestli chcete. Chcete? Řeknete jo?

Román je mrtev, ať žije román

Lidové noviny, 19. ledna 2008, autor: Ladislav Nagy

Ačkoliv se v 60. letech zdálo, že s románem je konec, v současnosti krásné literatuře opět vládne. Tento žánr však nevzkřísili představitelé francouzského „nového románu“, ale spisovatelé, kteří kromě nových postupů vnesli do románu cosi starého: příběh. K těm, kdo příběh rehabilitovali, patřil John Fowles.

Lidstvo pluje na voru. Vor pluje po nekonečném oceánu. Člověk je v přítomnosti nespokojený a z toho usuzuje, že v minulosti došlo k nějaké námořní katastrofě, před níž býval šťastný; že existoval nějaký zlatý věk, jakási rajská zahrada. Rovněž soudí, že někde před ním leží zaslíbená země - země, v níž není rozporů. Zatím je však, ubožák, nucen plout; být tak říkaje en passage. Tento mýtus má však hlubší kořeny než náboženská víra.

Úryvek z knihy Aristos (originál 1964), kterou John Fowles (1926-2005) publikoval už rok po prvním vydaném románu Sběratel a která nyní po více než čtyřech desetiletích vychází v českém překladu, jako by charakterizoval základní životní náhled svého autora. Vědomí, že člověk nemůže nostalgicky snít o nějaké zlaté minulosti, ba že všechny „své“ minulosti sám tvoří interpretacemi, které jim dodává v současnosti, a zároveň poměrně jasné přesvědčení, že život bude více či méně týž, že neexistuje žádný nástroj nebo pravda, které by dokázaly člověka dovést k nejvyššímu a definitivnímu štěstí a rozřešení všech problémů, uchránily Fowlese od konzervativního staromilství i fanatického avantgardismu.

Co bude po románu?

Fowles začínal psát v době, která v mnohém byla přelomová a pro současnou podobu anglicky psaného románu určující. Autoři jako on se museli vypořádat se zavazujícím odkazem minulé literatury a nepříliš povzbudivou přítomností. Doba oslnivého modernismu dávno pominula a bylo jasné, že lze jen obtížně na něco navazovat. Pustina, Odysseus a Plačky za Finneganem jsou jistě monumentální díla, jenže co psát po nich? A takzvaní rozhněvaní mladí muži? Ti svůj vztek na společnost, která jim coby první generaci studentů pocházejících z nižších vrstev umožnila přístup k vysokoškolskému vzdělání, vykřičeli v několika prvních knihách. A jak stoupali na společenském žebříčku, postupně se jejich satira měnila v kabaretní vtipkování.

John Fowles prodělal vývoj opačný. Značně ho přitom ovlivnilo studium francouzské literatury na Oxfordu, kde se seznámil s díly soudobých francouzských spisovatelů, zejména pak Camuse a Sartra. „Zcela mě to změnilo. Z někdejšího mladého talentu britského establishmentu se stal anarchista,“ vzpomíná později. Podobně jako jiní vynikající autoři vydávající v té době své první knihy - třeba Lawrence Durrell, který stejně jako Fowles pobýval léta na řeckých ostrovech - i Fowles se obrací proti jisté upjatosti britské společnosti. Ne však proti dlouhé tradici anglicky psané literatury -a právě v tomto bodě se výrazně odlišuje od svých francouzských současníků.

Robbe-Grillet a druzí Svá hlavní díla - thriller Sběratel (1963, česky 1988), bildungsroman Mág (1965, česky 1999) a historizující prózu Francouzova milenka (1969, česky 1976) - vydal v šedesátých letech. Jakožto romanista silně vnímal diskuse o budoucnosti románové formy, které v té době tak živě probíhaly v Paříži. S jistou dávkou zjednodušení lze snad říci, že s Robbe-Grilletem, Sarrautovou či Butorem pojí Fowlese jeden zásadní problém: totiž otázka, jak psát v pozdním čase dějin romány. Anebo, řečeno přesněji: Jak psát formou, která je vyčerpaná, která autorovi neumožňuje překonat ty, co psali před ním?

V pozdějším eseji Poznámky k nedokončenému románu k tomu Fowles říká: „RobbeGrilletův polemický esej Za nový román je povinná četba pro všechny spisovatele, byť třeba jen proto, aby s ním člověk vyslovil zásadní nesouhlas... Je přece zjevné, že jeden z jeho závěrů - chceme-li překonat staré spisovatele, musíme objevit novou formu psaní - je naprosto mylný.“

V jiném eseji Fowles vtipně poznamenává, že i on si uvědomuje kritickou situaci, do níž se román v poválečném období dostal. Nicméně zdůrazňuje, že „cestu ze slepé uličky rozhodně nenajdeme tak, že si sedneme a věrně popíšeme zeď, která nám brání jít dál“. Ať byla jeho opozice vůči tradiční anglické společnosti jakkoli silná, rozhodně nebyla fanatická: „Spisovatel může odmítnout společnost, v níž žije, morálně a politicky. Ovšem to ještě neznamená, že zároveň s ní může zavrhnout všechny čtenáře.“ Román je příběh Možná již tehdy v šedesátých letech věděl to, co víme my dnes, nebo alespoň co vidíme kolem sebe - román prokázal obdivuhodnou životaschopnost, což dokládá řada skvělých titulů, které vznikly v uplynulých dvaceti letech.

Vzkříšení románu se odehrálo návratem k počátku tohoto žánru, a tím je nezpochybnitelně příběh. Román prostě musí vyprávět. To uměli velcí romanopisci 19. století dokonale, a je falešné omlouvat si teoretickými výmysly neschopnost vymyslet a podat zajímavý příběh. Takový přístup je totiž, píše Fowles, reduktivní, neboť omezuje „účel“ románu na objevování nových forem, zatímco funkce další - pobavit čtenáře, vytvořit satiru, zachytit nové formy vnímání, podat určitý obrázek světa - jsou jednoduše odhozeny stranou.

Fowles přitom dobře ví, že stejnou cestou do záhuby je tradicionalismus a konzervatismus. Ostatně přísně vzato tradice jako taková není přece vůbec protikladem změny, spíše je změna její součástí, charakteristickým prvkem. A právě o to se pokouší i John Fowles, když do svých románů vnáší nejrůznější vyprávěcí experimenty, které však nikterak nestojí v cestě tomu hlavnímu: aby kniha podala příběh, který nás strhne, ovšem zároveň nám dá víc než jen chvilkové pobavení.

Jak to vypadá v praxi? Text Fowlesova prvního vydaného románu Sběratel osciluje mezi hlasem únosce a jeho oběti. Rozmáchlý Mág (ve skutečnosti první Fowlesův román, silně autobiograficky inspirovaný, nicméně vydaný až po úspěchu Sběratele) zase pracuje s postavou „nespolehlivého vypravěče“ tak zdatně, až má čtenář dojem, že se neocitl na malebném řeckém ostrově, ale v Minotaurově bájném labyrintu. V historickém románu Francouzova milenka zase kapitoly romance odehrávající se hluboko v 19. století střídají eseje o zvycích viktoriánů a jako třešnička na dortu jsou čtenáři toužícímu po „experimentu“ nabídnuty tři různé konce. Je přitom paradoxní, ale zcela odpovídá Fowlesově ironii, že rozličná zakončení nabízely vlastně už viktoriánské romány, které často vycházely na pokračování v periodikách: a právě konce otištěné časopisecky a knižně se někdy významně lišily. Minulost - zásoba příběhů David Lodge kdysi moderní román charakterizoval jako žánr vyznačující se dvěma základními tendencemi: první podle něj směřuje k literatuře faktu (Chladnokrevně Trumana Capota, Katova píseň Normana Mailera), druhá k mýtu, alegorii, romanci.

Je-li tomu tak, pak Fowles ve svém největším románu, Francouzově milence, tyto tendence dokonale spojil, a to způsobem natolik podmanivým, že inspiroval generace dalších autorů. Společně s J. G. Farrellem, jehož Nepokoje vyšly zhruba v téže době, našel způsob, jak skloubit fakta a fikci, jak popsat minulost tak, aby odrážela přítomnost a zároveň aby tento popis více či méně jasně implikoval, že výsledné zrcadlení není přirozené. Minulost je totiž vnímána jako spojená s přítomností právě proto, že ji z přítomnosti nazíráme.

Farrell do fiktivního příběhu odehrávajícího se během irského povstání ve dvacátých letech vkládá dobové dokumenty, Fowles zase uvozuje každou kapitolu svého vyprávění dobovými citáty, které tu rozhodně nejsou jen na efekt, ale často významně tematicky souvisejí s textem. Polovina kapitol má přitom esejistický ráz a Fowles v nich supluje historika-publicistu: čtivou formou vypráví o různých aspektech života v 19. století. A čtenář časem zjišťuje, že to nekonečně vzdálené 19. století se sice od století dvacátého lišilo, ovšem ne radikálně.

S trochou zjednodušení lze říct, že Francouzova milenka pro současnou literaturu objevila 19. století. A zájem o toto období je v posledních dvaceti letech vskutku enormní. Dokonce se začíná mluvit o neoviktoriánském románu - výmluvnými příklady posledních let jsou třeba romány Sarah Watersové nebo Kvítek karmínový a bílý Michela Fabera. Tito a další autoři si uvědomili, že obrázek viktoriánské epochy, jak nám jej podávají díla první poloviny 20. století, do značné míry odráží jen dobovou snahu vymezit se proti bezprostředním předchůdcům, a najednou zjišťují, že viktoriáni měli s dnešní dobou společné možná mnohem víc, než jsme ochotni si připustit. Anebo, když tento příměr obrátíme, jsme třeba od této doby, kterou vnímáme jako represivní, omezenou, imperialistickou, upjatou a pokryteckou, neurazili takový kus cesty, jak bychom si chtěli namlouvat.

Fowlesův román navíc vyšel zhruba ve stejné době, kdy představitelé nového historismu jako Hayden White přišli s kritikou tradiční historiografie a názorem, že i historický text je do jisté míry textem literárním, neboť nevyhnutelně používá stejné řečové figury jako beletrie. Francouzova milenka byla jedním z prvních pokusů, který dokazuje, že tento náhled lze uplatnit i opačně: pokud si historik musí být vědom toho, že jazyk není jenom médium, ale že jej zároveň nutí k jisté formě narativity, pak spisovatel smí doufat, že je mu dovoleno „fušovat“ do řemesla historikovi: tj. psát příběhy, které čtenáři nabídnou jiný pohled na minulost. Romanopisec jako diletant „V našem současném světě se rozšířilo mínění, že filozofii bychom měli nechat na starost filozofům, sociologii sociologům a smrt mrtvým. Domnívám se, že jde o jeden z největších bludů - a o jednu z největších tyranií - naší doby. Naprosto odmítám představu, že ve věcech obecného zájmu (jakými jsou například smysl života, podstata dobré společnosti či vymezení lidského postavení) mají právo na názor pouze odborníci, a to ještě pouze v rámci svého vlastního názoru,“ napsal Fowles v knize Aristos.

Také tato slova jsou pro něj charakteristická. Spisovatel podle něj není vědec či řemeslník, kteří pracují v úzce vymezeném prostoru své disciplíny nebo řemesla, ale spíš kutil, který si vypůjčuje něco od obou a dává tomu nový tvar. Jeho motorem a hlavní povinností je jistá zvídavost a poctivost k sobě samému. I to je velice osvobozující pojetí, byť v extrémní podobě - jako ostatně všechno - neudržitelné. Zejména je to však pojetí, jímž Fowles ustupuje od modernistické estetiky. Píšící autor není bůh či zvěstovatel nových velkých pravd, ale kutil, který si ve své dílničce, kde ovšem kraluje, vyrábí věci, které posléze předloží svému publiku. Občas nám dá do dílny nakouknout - například ve Francouzově milence, kde se se čtenářem podělí o pochybnosti, s nimiž se potýkal při psaní. Občas se dokonce nechá přemoci svými postavami -jako v novele Mantisa, kde mu postavy začnou „žít“ vlastním životem.

Nicméně ani v těchto případech nesmíme propadnout iluzi, že čteme něco autentického. Lépe řečeno, současné romány musíme víc než kdy jindy číst s vědomím, že autorovi nelze věřit na slovo a že „autenticita“ vězí někde jinde - ve schopnosti podat příběh tak, aby nás donutil k přemýšlení a vlastnímu hledání jeho významu. A to se Johnu Fowlesovi většinou dařilo.

Dotaz k produktu Aristos

Pole označená * jsou povinná.

Jméno:
Telefon:
E-mail:povinné *
Číslo "10" slovy:povinné *
Váš dotaz:povinné *
 
 

Dále doporučujeme

Francouzova milenka

Francouzova milenka

Věhlasnému britskému spisovateli Johnu Fowlesovi se podařilo ve svém nejslavnějším románu (zfilmovaném v neméně slavném zpracování s Meryl Streepovou a Jeremy Ironsem) spojit v jedné…

Mág

Mág

Román Mág (The Magus, 1965) je nejrozsáhlejší prozaické dílo Johna Fowlese. V roce 1977 se román dočkal přepracovaného vydání s autorskou předmluvou. Mág se patrně nejvýrazněji ze…

Sběratel

Sběratel

Autorovu románovou prvotinu inspirovala novinová zpráva o únosu dívky a jejím věznění v londýnském protileteckém krytu. Věznitel Frederick Clegg je psychopatický sexuální deviant…

Lišák, vlaštovka a strašák do zelí

Lišák, vlaštovka a strašák do zelí

Na příběhu Anny Kareninové transponovaného do dublinského literárního prostředí komentuje irská spisovatelka Eilís Ní Dhuibhne nešvary a neduhy zbohatlého keltského tygra. Satirická…