Rozhovor s překladatelkou Alicí Flemrovou
Na pulty českých knihkupectví před pár týdny dorazil román Střepy na via Gemito od italského spisovatele Domenica Starnoneho. Rodinná kronika se silnými autobiografickými prvky se dočkala českého překladu po více než dvaceti letech od původního vydání. Za tento román byla autorovi udělena nejprestižnější italská cena Premio Strega. Všechny Starnoneho knihy autora do češtiny překládá Alice Flemrová, rozhovor s ní si můžete přečíst níže.
Jak byste zařadila tento román do kontextu Starnoneho tvorby?
Domenico Starnone debutoval jako vypravěč koncem 80. let minulého století a zpočátku tematicky těžil ze své profese učitele. V letech 90. byly některé jeho texty ze školního prostředí s úspěchem zfilmovány. Nejznámější je titul La scuola (Škola) v režii Daniela Luchettiho, jenž v roce 2020 převedl na plátno i Starnoneho zdařilý útlý román Tkaničky (Lacci), který vyšel i česky. Střepy na via Gemito (Via Gemito) vyšly poprvé v roce 2000 a kromě toho, že je to zatím jeho nejúspěšnější román (získal za něj Premio Strega), je to i text přiznaně nejautobiografičtější, ačkoli protagonistou není autor, nýbrž jeho excentrický otec, regionální malíř Federico Starnone. Třebaže k tématu školy se Starnone vrátil i později nebo ho zakomponoval do textu, jehož hlavním tématem jsou nesnadné vztahy, jako je tomu např. v Důvěrnostech, můžeme Střepy na via Gemito považovat za dílo centrální a současně zlomové, protože autorův zájem se po jeho vydání přesunul z témat týkajících se vzdělávání a učitelské profese k rodinným dramatům, k důrazu na neapolské kořeny, ale i k reflexi spisovatelského či scenáristického řemesla.
S jakými zapeklitými jevy jste se při překladu musela vypořádat?
Text nemá zrovna jednoduchou narativní strukturu, jelikož vypravěč Mimí, za nímž se skrývá takřka šedesátiletý spisovatel Domenico Starnone, evokuje ve vzpomínkách jak své mladší já, nejdřív dětské, později pubertální a nakonec dospělé, jemuž předává slovo, tak i postavu svého otce Federího – opět v různých věkových fázích – a ten se živelně ujímá vyprávění: často v polopřímých větách „skáče synovi do řeči“ a mění rejstřík i jazykovou rovinu. Tohle střídání hlasů musí překladatel hlídat a snažit se ho zachytit a adekvátně převést. Dále bylo třeba řešit užití neapolštiny, kterou mluví zejména Mimího rodiče a prarodiče a je přirozeně zakomponována do italského textu. V neapolštině pak hlavně ve Federího tirádách zaznívá i spousta vulgarismů, v nichž si malíř-železničář vyloženě libuje. Tam jsem stále hledala vhodnou polohu, aby se ta okázalá vulgarita příliš nesetřela – protože otcova „sprostota“ vypravěčovo mladé já odpuzuje a přivádí do rozpaků –, ale současně zněla co nejpřirozeněji.
Jaký zážitek čtení tohoto románu přináší?
Za sebe můžu říct, že četbu tohoto románu považuju za nesmírně silný, ale ne vždy příjemný zážitek. Je to román pro ty, kdo mají rádi literaturu, která jde na dřeň, proniká k syrovosti života, ke kořenům našich úzkostí a obav. Starnone vytahuje kostlivce ze skříně vlastní rodiny, ale čtenáře přitom často nutí nořit se do nepříjemných vzpomínek, k potlačeným zážitkům. Téma paměti není v literatuře 20. století žádné novum, ale autor k němu přistupuje s až zraňující otevřeností a poctivostí, navíc je přirozeně propojuje s otázkou uměleckého talentu či génia. Postava otce, neapolského barona Prášila, jehož sebestředné historky jsou pro vypravěče Mimího zdrojem fascinace i rozhořčení, rozhodně nepatří k hrdinům, které si čtenáři zamilují. Spíš naopak. Přesto mu nelze upřít ohromující životní vervu, která je zpestřením ve světě životní nudy či nicoty. Velmi dobře je pak v románu zachycena atmosféra kulturních a uměleckých kruhů v poválečné Neapoli, s dozvuky do přibližně 60. let minulého století. Panoptikum malířů, uměleckých kritiků, novinářů, místních politiků je autentické: je to prostředí, které ze svého středu vykázalo například velkou spisovatelku Annu Marii Ortese, jež je v textu jen letmo zmíněna. Když tohle víme, mnohé z Federího nářků pak dostávají jisté opodstatnění.
Naposledy prohlížené