Jedinečné svědectví, které obletělo celý svět
Ještě v lednu 2022 jsme s překladatelem Martinem Severýnem prováděli korektury knihy s názvem Moudrost mnicha a pak přišla zpráva, že její autor Björn Natthiko Lindeblad podlehl vážné nemoci. Českého vydání, které právě míří na pulty knihkupectví, se tak nedočkal.
Björn Lindeblad měl v mládí život skvěle a jasně nalinkovaný: studoval na prestižní švédské vysoké škole, odkud ho jako ekonomického experta během posledním ročníku rekrutovala mezinárodní finanční skupina. Zvykl si létat business třídou, pořídil si dům na pobřeží a zdálo se, že mu nic nechybí ke štěstí. Časem ale zjistil, že právě naopak. Firmu ze dne na den opustil a vrhl se do dobročinných projektů, které ho zavedly až do Asie. V Thajsku zkusil kurzy meditace v tamním klášteře a nakonec se rozhodl všechno ve Švédsku prodat, opustit své blízké a přidat se k takzvaným lesním mnichům, odnoži thajského buddhismu. Stal se z něj mnich jménem Natthiko – Ten, který nabývá moudrosti.
Po sedmnácti letech mnišského života se nicméně rozhodl vrátit do „běžného“ světa, což byl větší zvrat, než si kdy dokázal představit… Po letech, po mnoha přednáškách a skupinových meditacích a po dlouhém naléhání veřejnosti sdílí nabytou moudrost knižně. Nenabízí přitom žádné návody, ale inspirativní příběh o cestě ke štěstí plný úvah o pomíjivosti, o potřebě zbavit se zbytečných a toxických myšlenek, o hledání klidu, o empatii a odpuštění, o vztahu k sobě samému i druhým. To vše podává se skromností, jemným humorem, a především se smířením – v roce 2018 mu totiž diagnostikovali nevyléčitelnou ALS, které krátce před vydáním českého překladu podlehl.
Jeho jedinečné svědectví obletělo celý svět a v mnoha zemích se kniha drží na předních příčkách prodejů, což sice může znít jako marketingová fráze, ale pravdou, o které jsme se i my v redakci přesvědčili, je, že kniha je velmi upřímnou a srozumitelně formulovanou zprávou o jednom životě a její účinek tkví v tom, jak snadno se lze s mnoha Björnovými úvahami ztotožnit. Věříme, že v ní najdete inspiraci i pro sebe.
Abychom vás navnadili, připojujeme krátkou ukázku a několik trefných sentencí, které jsme si při korekturách zkrátka nemohli nepoznačit.
„Možná se mýlím.“
„Nevěř všemu, co si pomyslíš.“
„Jsme jako kamínky, které příboj vyvrhl na břeh. Zprvu jsme poměrně drsní a máme ostré hrany. Pak se nás zmocní vlny života.“
„Vědění je hrdé na všechno, co ví. Moudrost je skromná před vším, co neví.“
„Dozvíš se všechno, co se potřebuješ dozvědět, až se to budeš potřebovat dozvědět.“
„Otevřete se přítomnosti, protože to je jediné místo a čas, kde se život skutečně odehrává.“
„Učíme se v bezvětří, abychom si na naučené vzpomněli v bouři.“
„Jen jediný z našich vztahů trvá celý život, od prvního nádechu do posledního výdechu. Vztah, který máme sami se sebou. Nestálo by za to, aby se vyznačoval soucitem a vřelostí?“
„Vše je tak, jak má být. Vždy. Vesmír chyby nedělá.“
„Nežijeme v chaotickém a lhostejném vesmíru. Naopak. Naše existence rezonuje. Záměry, které se za našimi činy a slovy skrývají, se kdesi odrážejí. To, co vysíláme ven, se nám v dlouhodobém horizontu vrací. Svět neutváří sám sebe, svět utváříte vy. Buďte tedy tím, čeho si přejete vídat ve světě více.“
Ukázka:
Krátce poté, co jsem opustil mnišský život a vrátil se zpět do Švédska, mě zpovídali do jakýchsi novin. Zajímala je má poněkud zvláštní životní rozhodnutí. Proč by se úspěšný finančník vzdal veškerého majetku, oholil si hlavu a přestěhoval se do džungle za partou podivínů? Náš rozhovor chvíli jen tak plynul, pak ale novinář položil dotaz k nezaplacení:
„Co nejdůležitějšího jste se za těch sedmnáct let, kdy jste žil jako buddhistický lesní mnich, naučil?“
Ta otázka mě lehce vyvedla z míry. Připadal jsem si pod tlakem. Očekávala se ode mne rychlá odpověď, jenže právě v tomto případě bych nerad podváděl nebo to odbyl.
Novinář naproti mně se očividně o duchovní záležitosti příliš nezajímal. Jistě si zjistil, čeho všeho jsem se musel během mnišských let vzdát. Přece jen jsem žil bez majetku, bez sexu či onanie, bez televizních seriálů nebo románů, bez alkoholu, nezaložil jsem rodinu ani nejezdil na dovolené, neužíval jsem si páteční filmové večery, neměl jsem k dispozici žádný z výdobytků moderní doby, dokonce jsem ani v nejmenším nemohl ovlivnit, co a kdy budu jíst.
Sedmnáct let.
Dobrovolně.
A co jsem získal na oplátku?
Velmi mi záleželo na tom, abych odpověděl pravdivě. Abych k sobě byl naprosto upřímný. Zapátral jsem tedy a zakrátko se z tichého místa kdesi uvnitř vynořila odpověď:
Z těch sedmnácti let duševního tréninku na plný úvazek si ze všeho nejvíce cením toho, že už nevěřím každé myšlence.
V tom vězí má supersíla.
Krásné na tom je, že onu supersílu máme všichni. Vy také. Doufejme, že pokud jste o ni přišli, podaří se mi vám pomoct znovu ji nalézt.